Únor 2014

Zima 2014

24. února 2014 v 10:00 | Saráha
Takže přináším další fotografie. Je to foceno u Labe 16.2.2014. Myslím, že se všichni shodneme na tom, že takto zima nevypadá.

Deník Řekyně 4k.

17. února 2014 v 9:20 | Saráha
Je prvního září, stojím na nástupišti a rozhlížím se kolem sebe. Vedle mě jsou rodiče a tvářejí se stejně nervózně jako já. Kolem prošel kluk, kterého jsem viděla na příčné ulici. Mašíroval si to po nádraží a tvářil se u toho, jako kdyby byl pánem tvorstva, přitom však vypadal jako blonďátý pavián. Upřímně sem málem vyprskla smíchy, obzvlášť když jsem zachytila pohled jeho otce. Byli si tak neuvěřitelně podobní, že by nešlo si je nespojit dohromady. Rodinka čistokrevných arogantních paviánů.

Vznik Bradavic podle ... nezávislé studentky.

13. února 2014 v 10:00 | Öldřiška Hödná
Jednoho rána se probudil strýček Góďa po kalbě a nic si nepamatoval. Vedle něj Rowena z Havraspáru, vrr, tak to není špatný, pomyslel si. A hle, na druhé straně Salda Zmijáček v trenkách. A u něj Helga Mrzimorská. Godrikovi proběhla hlavou spousta myšlenek, ale nechci být neslušná, respektive chci, ale nesmím. Nu což… Snad jsem si nasadil aspoň to vepřový střívko, řekl si Nebelvír v duchu, ale vrtal v něm zubák pochybnosti. A tak spolu ti čtyři kamarádi dál chlastali, fetovali a zkoušeli nové věci. Tedy alespoň po další čtyři týdny. Pak si Rowena vzala Godrika a Salazara stranou a s něčím se jim svěřila. S něčím, z čeho oba silně zesinali.

Svět nahoře.

6. února 2014 v 21:20 | Saráha
Byla jsem ani nevím kde. Vypadalo to, jako nádraží Kins kros, ale bylo to tak všechno zářivé a čisté. Myslela jsem si, že jsem mrtvá, ale přitom si žádnou změnu neuvědomovala. Poslední co jsem si pamatovala, bylo to, jak na mě ta mrcha Belatrix seslala smrtící kletbu. Zasáhla mě. Pak jsem probudila zde. Viděla jsem někam do dálky, všude však bylo ono světlo. Nevěděla jsem, co mám dělat a tak jsem šla prostě dál, rovně za nosem.
Ucítila jsem jemné škubnutí. Barva se před mima očima začala měnit ze zářivé bílé na zelenou. Stála jsem na nějaké louce. Pomalu jsem se začala rozhlížet kolem sebe. Spatřila jsem osobu, která na mě zírá. Byla daleko, takže jsem ji viděla spíše rozmazaně. Šla jsem blíže.
Byl to on! On, který před dvěma roky zemřel, pocítila jsem jemné šimrání v břiše. Nikdy jsem si nemyslela, že ho ještě uvidím. Ale ano. Došla jsem k němu, k muži, kterého jsem milovala. Padla jsem mu kolem krku, beze slova. Jen se slzami v očích.
Sirius Black ji objal a pevně stiskl v náručí, tak dlouho ji neviděl, necítil. Byla tak krásná. Pohladil po tváři, Rosalie k němu zvedla hlavu. Sirius ji políbil na její rty. Už ji nikdy nechtěl opustit, nechtěl ji pustit ze své náruče, ani vypustit z myšlenek.