Deník Řekyně 1k.

12. listopadu 2013 v 18:51 | Isabell
19. srpna...

Už jsem si začala myslet, že se snad nikdy toho dopisů nedočkám. Ale ano přišel, skutečně. Sice asi o týden později, ale mám ho v ruce. Dopis z Bradavic. "Vážená slečno, s potěšením Vám oznamujeme, že jste byla přijata do třetího ročníku Bradavické školy." Ano! A jak by řekli ti Angličani - YES!

Možná, že se ptáte kdo vlastně jsem, vždyť ano... Ani jsem se nestačila představit. Jmenuji se Katerina Cosros, a bydlím v Řecku. A jestli Vás zajímá proč nastupuji zrovna do Bradavic a takhle v pozdním věku? To vám klidně povyprávím.
Chodila jsem do Kruvalu, upřímně řečeno... Do horší školy mě dát nemohli, ale bylo to tak nějak nejblíže, alespoň podle rodičů. Vyučovala se tam černá magie... A to jsem si vždycky říkala, že nikdy ty dvě slova nechci ani vyslovit. Ale jednoho krásného dne mě vyloučili, jelikož jsem po řediteli vztekem hodila židli, která pak rozbila okno a spadla na školníka. Karkarov tenkrát byl úplně rudej a málem mě zabil, nebo spíše mi jen přerazil ruku, jak semnou hodil v ředitelně. Co bych taky měla čekat od bývalého smrtijeda, že...

Myslím si, že jsem byla celkem oblíbená. Už jen proto, že jsem měla každou chvíli nějaký průšvih, při kterém se ostatní váleli smíchy. Dokonce i Krum se semnou normálně bavil. Konec už těch žvástů o minulosti. Teď bych si měla sbalit věci, zbytek prázdnin totiž strávím v Londýně. Myslím, že se to tam jmenuje u Děrovného kotle, nebo tak nějak.
Problém bude, že si všechno budu zařizovat sama, moji rodiče nežvástnou anglicky ani pozdrav. Hold pyšní Řekové. Věčně se jen naparujou pro svoji historii, ale v přítomnosti už jsou prostě slušně řečeno v háji to jim nedochází.
Sbalila jsem si pár věcí... Vešlo se mi to do jedné menší tašky, rodiče mi totiž slíbili, že mi vše nakoupí v Londýně i v mudlovském světe. Víte co, moje rodina je čistokrevná. Ale jsem velice ráda za to, že je normální. Žádné předsudky a nic takového. Jak někdo říká: "Typická rodina krvezrádců." Ale to jim v Bradavicích vykládat nebudu.

20. sprna...

Je šest hodin ráno a já už stojím u přenášedla v podobě boty. Snad se mi z toho nezvedne kufr. Nevím jestli pak to víte, ale my máme ve zvyku snídat klidně i tři hodiny. Obědvat ještě déle, a večeřet - to je klidně až do rána. Dneska jsme si museli vážně hooodně pospíšit, abychom to vše stihli. My jsme hold takový pohodlňáci.

Otec najednou zvolal: "Πιάσε!." Což znamená - Chytit!...
Mamka, táta a já jsme se chytli přenášedla. Najednou to s námi škublo a my jsme se objevili přímo v chodbě oné hospody. Stál tam už hostinský.

"Zdravím Vás! Jste očekáváni, jmenuji se Tom!" řekl ihned s úsměvem. Máma s tátou přikývli hlavou.

"Dobrý déemn" řekla jsem kostrbatou angličtinou. Tom se usmál ještě více.

"Nebojte, ta angličtina se dopiluje. Pojďte zavedu vás na vaše pokoje" řekl a naznačil ať jdeme za ním. Šli jsme po schodech, cestou jsme potkali uklízečku, která místo aby vážně uklízela, tak práh zametala pod koberec. Tomu jsem se opravdu musela potichu smát. Došli jsme až k pokojům 34 a 35.

"Zde jsou vaše pokoje, jednolůžko, dvojlůžko, jak jste si přáli." řekl a dal nám klíče, pak odešel. Odemkla jsem si a vešla, pokoj trochu chudě vybavený, ale mě se líbil. Opravdu. Hodila jsem tašku do kouta, a šla k oknu, z kterého byl krásný výhled na město.

Usmyslela jsem si, že bych šla dolů. Ale předtím jsem se prohlédla v zrcadle, které vyselo vedle dveří. Vypadala jsem zkrátka, jako Řekyně, jen jedno bylo zvláštní. Černé vlasy, tmavější pleť, ale modré oči, světle modré. Nikdo to nechápal, ale mě to nevadilo, byla jsem ráda, že se něčím mohu odlišovat.

Odešla jsem z pokoje. Řekla rodičům, že se jdu podívat dolu. Šla jsem po schodech, hospoda byla plná lidí, všemožných a možných. U jednoho stolu seděla žena, který svým vzhledem velmi přípomínala nějakou ježibabu z pohádek. Bylo tam i pár skřetů a pak různě staří čarodějek a kouzelníků. Usedla jsem k jednomu stolu, místností se rozhlehl hlas dívky a chlapce, kteří se pravděpodobně hádali.

"Nepouštěj ho k prašivce, nebo z něj udělám prkno na žehlení!" rozčiloval se zrzavý hoch.

"Je to kocour, Rone, je to jeho přirozenost!" odpověděla dívka s hnědými vlasy.

"Kocour? To to nakukali? Mě spíše přijde jako chlupaté prase."

"To říkáš zrovna ty s tím starým kartáčem na boty?"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama