Listopad 2013

Gify 0.1

20. listopadu 2013 v 10:30 | Saráha

O autorce!

19. listopadu 2013 v 9:30 | Saráha
Opět nazdárek! :)

Možná přišel čas, aby jste se něco dozvěděli o autorce tohoto blogu.
Jmenuji se Eva a je mi šestnáct let. Chodím na Střední zdravotní školu do Prahy. Každý den dojíždím nějakých 60-70 kilometrů, ale vůbec mi to nevadí. Alespoň můžu v hlavě si rýsovat, co napíši příště.

Povaha

18. listopadu 2013 v 10:00 | Saráha
Žil raz jeden malý chlapec, ktorý mal veľmi zlú povahu. Otec mu dal vrecko klincov a povedal mu, že vždy, keď sa nahnevá, nech zatlčie jeden klinec do plota vzadu za domom. Prvý deň chlapec zatĺkol do plota 37 klincov. Za niekoľko týždňov sa naučil kontrolovať svoj hnev a počet zatlčených klincov sa postupne znižoval. Zistil, že je jednoduchšie ovládať zlosť ako zatĺkať klince do plota. Nakoniec prišiel ten deň, keď sa chlapec ani raz nenahneval. Povedal to otcovi a otec mu navrhol, aby teraz chlapec vytiahol vždy jeden klinec, keď sa za celý deň ani raz nenahnevá. Dni sa míňali a chlapec po čase mohol povedať otcovi, že v plote nezostal ani jeden klinec. Vtedy zobral otec chlapca za ruku a zaviedol ho k plotu. Tam mu povedal: "Urobil si dobre, chlapče, ale pozri sa na diery v plote. Ten plot už nikdy nebude taký, aký bol. Keď povieš niečo v hneve, tak to zanechá práve takéto jazvy. Ako keď zabodneš do človeka nôž a vytiahneš ho. Nezáleží na tom koľkokrát povieš ľutujem, rana stále zostáva. Rana spôsobená slovom bolí rovnako ako fyzicky úder. Priatelia sú vlastne veľmi vzácne drahokamy. Rozosmievajú ťa a podporujú ťa vo všetkom. Vypočujú ťa, ak máš starosti, pochvália ťa a vždy sú ochotní otvoriť ti svoje srdce".

-- Mrs.Bliss

Podzimní fotografie

17. listopadu 2013 v 10:00 | Isabell
Dnes trochu z jiného soudku. Včera jsem byla na procházce u Labe, a vzala si sebou foťák. Když ho mám v ruce, stane se to pro mě jako droga. Fotím každou kravinu, ale některé fotky se podle mého celkem povedli.
Proto jsem se rozhodla rozšířit blog o rubriku fotografovaní. Vždy tu bude pár mých fotek z jednotlivého ročního období.

Podzim 2013


Tichošlápek a Opice - Třetí část

16. listopadu 2013 v 8:00 | Isabell
Zjisťuji, že zamilovaný scény prostě psát neumím, nikdy nedokážu přesně vše popsat. Ale snad se vám to bude líbit i tak. :)


"Ty moje opičko..." při pomyšlení na toto oslovení se dívka, která opět koukala jen z okna usmála. Nechápala co se to v té koupelně stalo, ale asi ani chápat nechtěla. Duležité je, že se to stalo. Bylo to nadherné. Krásný polibek, škoda jen, že je Dora vyrušila.

Byli asi čtyři hodiny ráno, Sarah seděla na parapetu okna a dívala se ven.

Byla ještě tma, zrovna přes zahradu něco proběhlo, asi myš.

Přemýšlela co bude dál, nikoliv snad se Siriusem a s ní, ale se světem, kterém žila. V kouzelnickém světě.

Dostane se Voldemort k moci, až tak daleko, jako před patnácti lety? A co se stane s ostatními?

Tyto otázky ji trápili už delší dobu, ale nechtěla o tom s nikým mluvit. Vždycky si hrála na tu silnou dívku, kterou jen tak nic nerozhází. Ne, ona si na nic nehrála, doopravdy taková byla. Ale někdy je toho na člověka příliš.

Vzdala to, šla se převléknout. Vzala si na sebe tmavě modré džíny a bílé tričko s nápisem Sudičky. Pak šla do koupelny, kde se upravila a svázala si vlasy do francouského copu.

O pár minut později už stála na schodech a šla do kuchyně, tentokrát byla prázdná, všichni ještě spali. Docela jí to zamrzelo, chtěla si s někým popovídat, ale co by taky čekala v takovou ranní dobu.

Udělala si černý čaj a namazala chléba marmeládou, kterou našla ve skříni. Usadila si ke stolu a pomalu začala snídat.

Najednou se z chodby ozvali kroky. Zničeho nic najednou ustáli, ve dveřích se objevila hlava Siriuse, tvářil se velice překvapeně.

"Ahoj, copak ty tady?" řekl, z jeho hlasu bylo znít, že pořád vzpomíná na včerejšek.

Pokrčíla rameny. "Nemůžu spát, a pročpak si vstával ty?"

"Protože jsi malá opička, která dupe jako slon, když jde po schodech." zašklebil se. "Ne, dělám si srandu, no i když..."

"Jóó tak opičky dupou jako sloni? A pejsci, ti asi ťapou potichu, že." rozesmála se.

Sirius se na ni díval a nemohl s ní spustit oči.

Je tak krásná, když se směje, ty její oči jí vždycky úplně září. - Chlape, ovládej se trochu! Je jí šestnáct! - připoměl mu hned hlas rozumu.

Usadil se vedle Sarah, a jen ji pozoroval, koukali si přímo do očí.

Sarah pocítila touhu se k němu přitisknout a už se nepustit. V břiše jí začalo šimrat hejno motýlku.

Bylo to jako kdyby ty dva přitahovala neznámá energie. Nebo možná, že známá - láska.

Tichošlápek jí něžně hladil po tváři. Sar uskutečnila to po čem oba toužili, sedla si mu naklín a políbila ho na jeho krásné plné červené rty. Celým tělem jí projela záchvěv elektrického proudu.

Sirius, i když byl ze začátku trochu překvapený, se nenechal dlouho pobízet, převzal iniciativu. Rukama ji zajel do vlasů, druhou jí hladil záda. Začal jí líbat krk, dívka se prohýbala slastí. Nikdy nic krásnějšího nezažila.

Z chodby se ozval rachot. Dvojce od sebe skoro odskočila rychlostí blesku, naštěstí to byl je Krátura, který šel do sklepa, ani si nevšiml, že někdo v kuchyni.

Sirius se kouknul na Sarah a jejich pohledy se střetli, pak se začali naráz společně smát.

"Uvědomuješ si, že sem mohl kdokoliv vtrhnout a najít nás tady..." oznámil Tichošlápek a nahnul se a políbil dívku, kterou miloval.

Ty a já

15. listopadu 2013 v 8:00 | Caroline
Přijela jsem do Bradavic, nemilovaná a bez přátel. Avšak všechno změnil Harry Potter s jeho partou a já se hned zamilovala do bratra Rona Weasley. Naše láska ale nikdy nebyla procházkou růžovým sadem...


,,Elena Fitzgerová'' řekla profesorka McGonagallová a já si sedla na starou trojnožku. Opatrně mi položila Moudrý klobouk na hlavu a síní se roznesl jeho hlas.

,,Hmm, oba rodiče kouzelníci. Mohla bys být další silnou čarodějkou pokud bys chtěla. Cítím ale, že si do oné koleje nepřeješ jít. Ať je to tedy Nebelvír!'' poslední slovo zvolal.

Oddechla jsem si. Profesorka mi sundala klobouk a já se rozběhla k nebelvírskému stolu. Sedla jsem si vedle dívky s krepatými vlasy. Podala mi ruku a s ní i jeden zrzavý kluk se špinavým nosem, potom Harry Potter a ještě dvě zrzavá dvojčata, asi tak o rok, možná dva, starší než já.

,, Já jsem Hermiona Grangerová, ráda tě poznávám Eleno. Tohle je Ron Weasley a Harry Potter.'' řekla mi ta dívka a ukázala na kluky, kteří seděli před ní.

,,Ráda vás poznávám.'' usmála jsem se.

,,Tady na našeho Roníka si dávejte obě pozor.'' řeklo jedno zrzavé dvojče.

,,A občas bývá trochu divočejší.'' doplnilo ho druhé dvojče. Oba dva se naráz zasmáli.

,,To je Fred a tohle je George.'' ukázal na kluka vedle něho. Podívala jsem se na Freda, který se mi už od začátku líbil víc. Měl krásné hnědé oči. Úplně nejkrásnější jaké jsem kdy viděla. Přestala jsem kolem sebe všechno vnímat, ale dala jsem se hned dohromady, když do mě Hermiona drcla loktem že už je jídlo. Rychle jsem odtáhla pohled z Fredových očí a nabrala si na talíř jídlo co jsem měla nejblíž.

Jedli jsme asi hodinu a během toho jsem si povídala se všemi kolem mě. Občas jsem zabloudila do Fredovo tváře a párkrát jsem pocítila že se na mě díval...

O dva roky později

,,Kam jdeš?'' zeptal se mě jednoho večera Fred, když jsem šla z nebelvírské společenské místnosti. Šel zrovna z večeře.

,,Jdu se projít do nejvyšší komnaty.'' řekla jsem a přehodila si přes pyžamo plášť.

,,Víš, že se nesmí chodit po večeři po hradě.''

,,Ale že mi to říkáš zrovna ty.'' zavrčela jsem.

,,Je, ale nebezpečný se teď toulat po hradě. Můžu jít aspoň s tebou?'' podíval se na mě a jeho zrzavé vlasy mu spadly do očí. V duchu jsem vzdychla.

,,Tak fajn. Ale zkus...'' přitlačila jsem ho k zábradlí schodů ,,...o tom někomu kecnout a zabiju tě.''

Polkl a pokusil se o úsměv. Stáli jsme v nejvyšší komnatě, opření o zábradlí a dívali se na zářící měsíc.

,,Je to stejně krásný co?'' řekl a podíval se na mě.
,,To jo.'' usmála jsem se.

,,Tys myslela to s tím zabitím vážně?''

,,Ale ne. Promiň, to bylo jenom tak.'' zasmála jsem se. Usmál se. Tak krásně, jako vždycky.

Vyklonila jsem se přes zábradlí a viděla jsem, že dole někdo stojí. Bylo mi divné, že slyším i na takovou dálku hlasy. Byla to McGonagallová a profesor Snape.

Fred chtěl něco říct, ale já jsem ho umlčela tím, že jsem mu položila ruku na pusu a druhou jsem naznačila že má být ticho.

'Proč?' naznačil mi pohledem a já jsem mávla rukou. Sundal mou ruku, kterou jsem měla na jeho puse a chytl mě kolem boků. Vykulila jsem oči, ale neodtáhla se. On se na mě usmál tím svým srandovním úsměvem a začal se přibližovat. Když jsem viděla, že už je hodně blízko zavřela jsem oči. Jeho rty byly měkké a polibek úplně jiný než jaký jsem čekala.

Sedmý rok studia, poslední rok

Celým hradem se ozývaly děsivé rány, které vycházely zvenku. Bojovala jsem, co nejvíc mohla, ale už jsem přestávala mít sílu.

Najednou se dali všichni Smrtijedi a Voldemortovi přívrženci na ústup. Během chvíle se ozval Voldemortův hlas, který začal všem vyhrožovat a vysvětloval, proč nám dá chvíli klid. Vydala jsem se do Velké síně, abych našla rodinu Weasleyových. Viděla jsem je už z dálky, ale něco bylo špatně. Na zemi někdo ležel.

Ron, George a Molly se nad ním skláněli. Rozběhla jsem se jejich směrem. Když jsem se k nim dostala, úplně se mi zastavilo srdce. V krku jsem ucítila bolavý knedlík a slzy se mi nahrnuly do očí. Klekla jsem si k mrtvé osobě.

Byl to Fred. MŮJ Fred.

George mě obejmul a já jsem se roz brečela, jako nikdy dřív. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Proč zrovna on?

,,Miluju tě Frede. Miluju, miluju, miluju.'' šeptala jsem a hladila ho po tváři.

Pár měsíců po bitvě, poslední měsíce školy

,,Eleno! Počkej!'' volal na mě Harry. Zastavila jsem se a otočila se. ,,Mám nápad. Pojď se mnou.'' řekl a zavedl mě do kumbálu. ,,Dostal jsem jako dárek od Brumbála, zlatonku a v ní byl kámen vzkříšení. Víš, napadla mě jedna věc. Myslím že bychom ho mohli využít k několika věcem.'' mrkl.

,,My?'' zeptala jsem se udiveně.

,,No, chtěl bych do života vrátit rodiče, Siriuse, Lupina a Tonksovou. A ty pokud bys chtěla, mohla bys vrátit Freda.''

Fred, můj milovaný Fred. Umřel před několika lety a já se dodneška nevzpamatovala. Byli jsme spolu celých 5 let a teď bych ho mohla vidět znovu.

,,Tak co? Jdeš do toho nebo ne?'' zeptal se. Kývla jsem hlavou.

,,Ale nebude to mít nějaký problémy?'' řekla jsem, než promluvil.

,,Jako například?''

,,Vždyť je to divný, aby tohle nějaký kámen prostě dokázal.'' podívala jsem se.

,,Prostě mi věř, dobře? Fajn, musíš si vzpomenout na nejhezčí vzpomínku s ním, jinak se to nepovede. Platí?''

,,Platí.''

,,Tak jdeme na to.'' rozevřel ruku v níž měl kámen, položil na něj mou ruku a zavřel oči.

Zavřela jsem je taky. Vzpomněla jsem si na moment, kdy jsme se s Fredem poprvé políbili. Bylo to třetí rok na téhle škole v nejvyšší komnatě. Cítila jsem kolem sebe jemný vánek. Vzpomínala jsem na další úžasné vzpomínky s Fredem. Když jsme spolu jednoho večera, v čase kdy jsme už dávno měli být v posteli, utíkali z komnaty nejvyšší potřeby a schovávali se před Filchem ve výklencích. Jak jsme se potom neskutečně smáli. Jak mě přivedl poprvé k nim domů a představil mě rodičům. Jeho pyšný úsměv, když říkal moje jméno a držel mě kolem ramen.

,,Frede prosím, vrať se mi. Neskutečně tě miluju. Všem nám hrozně chybíš.'' říkala jsem si v duchu.

V tu chvíli jsem cítila že mě někdo chytil za ruku. Otevřela jsem oči a přede mnou stál Fred. Vedle něho Harryho rodiče, Sirius a Lupin. Ještě chyběla Tonksová, která se ale začínala pomalu objevovat.

Moje oči znovu přistály na Fredovi. Rozzářily se mi.

,,Chybělas mi.'' řekl, obejmul mě a políbil mě do vlasů. Znovu jsem se rozbrečela. Tentokrát ale štěstím. Odtáhla jsem a podívala se mu do očí.

,,Miluju tě Frede a už tě nikdy nechci ztratit.''

,,Miluju tě Eleno.'' řekl a políbil mě.

Deník Řekyně 3k.

14. listopadu 2013 v 18:25 | Isabell
25. srpna, 20:00

Tak jsem zase u svého deníku, tentokrát však píši novým krásným brkem. Byli jsme nakupovat věci do školy.
Seznámila jsem se tam s jedním blonďákem, ale byl hrozně nesympatickej. Takovej ten frajírek, chladnej. Myslím, že říkal že se jmenuje Draco. Taky pěkne blbý jméno, měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. Ho rovnou mohli pojmenovat Drak, a nebo Dráček.

Bylo na něm vidět, že se hodně pozastavil nad mojí blbou angličtinou, ale na nic se neptal. Až pak z něho vypadlo, jestli jsme čistokrevná rodina. I hned jsem pochopila proč mi není sympatická, choval se přesně tak jako všichni ostatní. Prostě byl hrdý. Začal tam něco mumlat, že by ostatní vůbec neměli pouštět do školy. Málem jsem fakt jednu vlepila. Zachránila to ta prodavačka, která mi šila hábit, zřejmě poznala, že mi brzo rupnou nervy. Ač jsem si na to tak nějak zvykla, že mi ve škole říkali, že jsme krvezrádci, tady jsem na to nebyla připravená, to začne, uvidíte. Začíná se mi potvrzovat, že lidi jsou hold všude stejný.

Dneska jsem taky vyslechla jeden rozhovor v Děravém kotli, přijel tam nějaký kluk s černými vlasy a brýlemi. Byl to ON! Ten slavný Harry Potter, o kterém se píše snad všude. Ve všech knihách. Jednou jsme se s Jimmym vsadili, kdo se s ním potká první. Takže jsem to vyhrála já, jak nádherné, ale trochu pozdě.

Teď asi k tomu rozhovoru, mluvili o nějakém Siriusovi Blackovi. Až teď jsem si vlastně uvědmila, že jsem jeho podobiznu viděla snad všude. Na každém rohu na mě němě řval z hábací se fotografie. Uprchlí vezeň z Askabanu To nechápu, jak z toho mohl zdrhnout? Dokonce i u nás v Řecku se vždy tvrdilo, že je to nejbezpečnější a nejpřísnější vězení, i od nás ty největší deligventy tam posílali. Prý tam jsou nějaké zrůdy, kteří z lidí vysavají radost a postupem času se zblázní. Ano, to vím taky díky Jimmimu.

Prolistovala jsem si učebnice, jak jsem tak koukala tak z přeměňovaní, kouzelných formulí a lektvarů ... to nebude žádný problém. Bylinkářství jsem nikdy neměla, ale učit se nějakým chrostí? Né, to snad ne! Jinak se to snad půjde. Obrana proti černé magii, konečně předmět, který mě zajímá ze všeho nejvíc.

Vždy jsem proti své vůli studovala pravý opak. Když po mě chtěli, abych ve druhém ročníku zkusila na jednom pavoukovi klednu Impérius, tak jsem jim tam rozmlátila celou učebnu. Další důvod proč mě vyloučili... Těch důvodů je asi padesát, mimochodem. Možná víc.

Ale už jen nějakých šest dní a budu v tom krásném hradě, obrovském. Neskutečně se těším. Ten pocit mi hodně připomíná, když jsem nastupovala úplně poprvé. Až pak jsem poznala kam nastupuju. Bohužel.

Deník Řekyně 2k.

13. listopadu 2013 v 19:10 | Isabell
"Nepouštěj ho k prašivce, nebo z něj udělám prkno na žehlení!" rozčiloval se zrzavý hoch.

"Je to kocour, Rone, je to jeho přirozenost!" odpověděla dívka s hnědými vlasy.

"Kocour? To to nakukali? Mě spíše přijde jako chlupaté prase."

"To říkáš zrovna ty s tím starým kartáčem na boty?"
.....................................................................................

Když je tak poslouchám tak najednou puknu smíchy, připomene mi to moje hádky s kamarádem. Jmenoval se Jimmy. Ach ano, jak ten se teď asi má... Hrozně jsem ho kazila. Když jsme se poznali tak to byl tichý kluk, který se pořád šprtal. Postupem času on mě naučil, že učení může být i zábava, když v tom vidíš něco pozitivního. A já jsem toho ihned využila. To pozitivum na tom bylo, že jsme věděli kouzla, který ani někteří profesoři neznali. A tak jsme je jednoduše používali proti nim. Byla to paráda, ale bude to i tady takové? Snad.

Přišel ke mě Tom, a zeptal se co si dám."Proošila byh nieaků limonada" vykoktala jsem ze sebe. Ta angličtina, to bude horor, snad největší z nich. Hospodský se rozesmál: "Jistě je mi to jasné." Já se na něj jen usmála.
Vycítila jsem pohled, otočila jsem se a střetla jsem se očima s onou dívkou, která se předtím hádala s Ronem, jak ho sama nazvala. Jen jsem se na ni usmála a otočila se zpět. Pak mě napadlo, že to možná může být má spolužačka, možná.

Rodiče přišli za mnou ke stolu a posadili se.
Moje máma měla oblečena do obyčejné sukně a červeného upnutého trička, měla hnědé vlasy a hnědé oči, stejně jako táta, který měl stejně tak mudlovské oblečení, ale na pásku měl připevněné pouzdro z hůlkou. Myslím si že by ani nikdo nepoznal, že jsme kouzelníci, nebát té hůlky. Vždy ji takhle nosil. Tvrdí, že nikdy neví, co se může někde stát. Pokud jsem se ještě nezmínila, můj otec je bystrozor v Athenách a máma pracuje v hlavním oddělení Přeměňování, zní to zvláštně, ne? Věčně jsou v práci, alespoň teď si vzali volno.

Objednali jsme si večeři, opět jsem to řekla svojí kostrbatou angličtinou. Lidi, kteří seděli blízko nás se zřejmě velice dobře bavili, když jsem tam začala bečet. Chtěli jsme totiž ovcí řízečky.

Venku se začalo stmívat, bylo asi osm hodin. Já jsem byla dost unavená po té cestě. Ono to možná nepřijde, ale i když vlastně to je jen malé škubnutí, tělo to celkem unaví, to přenášedlo.

Někdy si říkám, že se těším až se budu sama moct přemisťovat. S Jimmym jsme to zkoušeli, ale nějak nám to nevyšlo. Až pak jsme zjistili, že ten idiot Karkarov má Kruval začarovanej, Bradavice jsou prý taky. No, asi si vážně budu muset počkat do těch sedmnácti, nerada bych měla opět oplétačky se zákonem. Už tak mi dvakrát poslali huláka, a to je taky jeden z důvodů, proč mě vyloučili, nebylo to jen tou židlí. Ale hůlku mi nechali, alespoň něco. Určitě zapracoval taťulda, jinak by mi ji zlomili už dávno.

Ale každopádně, ač se to někomu líbí nebo ne, teď jdu prostě spát. Dobrou noc, maminko a tatínku a celá hospodo, vaše Katerka jde do hajan.

Fanclub Albuse Brumbála!

12. listopadu 2013 v 20:24 | Isabell
Tento Fanclub je vytvořen na počest Albuse Brumbála.

Chceš do něj patřit?

Napiš do komentářů:

Jméno, přezdívku -
Blog -
A přidej si na blog tuto ikonku:


Deník Řekyně 1k.

12. listopadu 2013 v 18:51 | Isabell
19. srpna...

Už jsem si začala myslet, že se snad nikdy toho dopisů nedočkám. Ale ano přišel, skutečně. Sice asi o týden později, ale mám ho v ruce. Dopis z Bradavic. "Vážená slečno, s potěšením Vám oznamujeme, že jste byla přijata do třetího ročníku Bradavické školy." Ano! A jak by řekli ti Angličani - YES!

Možná, že se ptáte kdo vlastně jsem, vždyť ano... Ani jsem se nestačila představit. Jmenuji se Katerina Cosros, a bydlím v Řecku. A jestli Vás zajímá proč nastupuji zrovna do Bradavic a takhle v pozdním věku? To vám klidně povyprávím.
Chodila jsem do Kruvalu, upřímně řečeno... Do horší školy mě dát nemohli, ale bylo to tak nějak nejblíže, alespoň podle rodičů. Vyučovala se tam černá magie... A to jsem si vždycky říkala, že nikdy ty dvě slova nechci ani vyslovit. Ale jednoho krásného dne mě vyloučili, jelikož jsem po řediteli vztekem hodila židli, která pak rozbila okno a spadla na školníka. Karkarov tenkrát byl úplně rudej a málem mě zabil, nebo spíše mi jen přerazil ruku, jak semnou hodil v ředitelně. Co bych taky měla čekat od bývalého smrtijeda, že...

Myslím si, že jsem byla celkem oblíbená. Už jen proto, že jsem měla každou chvíli nějaký průšvih, při kterém se ostatní váleli smíchy. Dokonce i Krum se semnou normálně bavil. Konec už těch žvástů o minulosti. Teď bych si měla sbalit věci, zbytek prázdnin totiž strávím v Londýně. Myslím, že se to tam jmenuje u Děrovného kotle, nebo tak nějak.
Problém bude, že si všechno budu zařizovat sama, moji rodiče nežvástnou anglicky ani pozdrav. Hold pyšní Řekové. Věčně se jen naparujou pro svoji historii, ale v přítomnosti už jsou prostě slušně řečeno v háji to jim nedochází.
Sbalila jsem si pár věcí... Vešlo se mi to do jedné menší tašky, rodiče mi totiž slíbili, že mi vše nakoupí v Londýně i v mudlovském světe. Víte co, moje rodina je čistokrevná. Ale jsem velice ráda za to, že je normální. Žádné předsudky a nic takového. Jak někdo říká: "Typická rodina krvezrádců." Ale to jim v Bradavicích vykládat nebudu.

20. sprna...

Je šest hodin ráno a já už stojím u přenášedla v podobě boty. Snad se mi z toho nezvedne kufr. Nevím jestli pak to víte, ale my máme ve zvyku snídat klidně i tři hodiny. Obědvat ještě déle, a večeřet - to je klidně až do rána. Dneska jsme si museli vážně hooodně pospíšit, abychom to vše stihli. My jsme hold takový pohodlňáci.

Otec najednou zvolal: "Πιάσε!." Což znamená - Chytit!...
Mamka, táta a já jsme se chytli přenášedla. Najednou to s námi škublo a my jsme se objevili přímo v chodbě oné hospody. Stál tam už hostinský.

"Zdravím Vás! Jste očekáváni, jmenuji se Tom!" řekl ihned s úsměvem. Máma s tátou přikývli hlavou.

"Dobrý déemn" řekla jsem kostrbatou angličtinou. Tom se usmál ještě více.

"Nebojte, ta angličtina se dopiluje. Pojďte zavedu vás na vaše pokoje" řekl a naznačil ať jdeme za ním. Šli jsme po schodech, cestou jsme potkali uklízečku, která místo aby vážně uklízela, tak práh zametala pod koberec. Tomu jsem se opravdu musela potichu smát. Došli jsme až k pokojům 34 a 35.

"Zde jsou vaše pokoje, jednolůžko, dvojlůžko, jak jste si přáli." řekl a dal nám klíče, pak odešel. Odemkla jsem si a vešla, pokoj trochu chudě vybavený, ale mě se líbil. Opravdu. Hodila jsem tašku do kouta, a šla k oknu, z kterého byl krásný výhled na město.

Usmyslela jsem si, že bych šla dolů. Ale předtím jsem se prohlédla v zrcadle, které vyselo vedle dveří. Vypadala jsem zkrátka, jako Řekyně, jen jedno bylo zvláštní. Černé vlasy, tmavější pleť, ale modré oči, světle modré. Nikdo to nechápal, ale mě to nevadilo, byla jsem ráda, že se něčím mohu odlišovat.

Odešla jsem z pokoje. Řekla rodičům, že se jdu podívat dolu. Šla jsem po schodech, hospoda byla plná lidí, všemožných a možných. U jednoho stolu seděla žena, který svým vzhledem velmi přípomínala nějakou ježibabu z pohádek. Bylo tam i pár skřetů a pak různě staří čarodějek a kouzelníků. Usedla jsem k jednomu stolu, místností se rozhlehl hlas dívky a chlapce, kteří se pravděpodobně hádali.

"Nepouštěj ho k prašivce, nebo z něj udělám prkno na žehlení!" rozčiloval se zrzavý hoch.

"Je to kocour, Rone, je to jeho přirozenost!" odpověděla dívka s hnědými vlasy.

"Kocour? To to nakukali? Mě spíše přijde jako chlupaté prase."

"To říkáš zrovna ty s tím starým kartáčem na boty?"

Svěřit se.

3. listopadu 2013 v 19:41 | Isabell
Omlouvám se, že jsem přestala psát na tento blog. Ale není na to vůbec čas. Budu sem občas přidávat i nějaké citáty, jako dnes. :)

Svěřit se druhému člověku je v zásadě jako hra, při níž člověk buď všechno ztratí, nebo získá. Ten druhý je neustále soupeř, a přesně tak se s ním musí jednat. Žádný hráč nevyloží své karty na stůl. Drží je v ruce a vybírá si, které vyloží nejdřív a které si ponechá do konce.‎