Čas aneb "My jsme zabloudili"

20. srpna 2013 v 18:29 | Isabell
Tři osoby seděli u krbu. Jedna z nich měla v ruce malý balíček, nevěděli co v tom je. Pomalu ho začali rozbalovat, strhli z něj černý papír. Věc ukrytá uvnitř byl malý medailonek, který jako by najednou ožil. Spadl na pohovku, kde ony tři osoby seděli. V tom okamžení se s nimi roztočil svět, viděli jen šedou mlhu kolem sebe. Pak se začalo rozjasňovat, začali se kolem nich tvořit stromy, tráva, keře. Už stáli na pevné pudě. Tyčil se před nimi Bradavický hrad. Ale jako kdyby byl nějak jiný, než ten který znali.

"Ty idiote! Kam si nás to zase dostal!" vyjela na svého bratra černovlasá, modrooká dívka z které přímo sršela nedbalá elegance.

"Já za to nemůžu! Bylo tam napsaný něco latinky! A copak jsem nějaký Anštajn? Na to tady máme Tebe!" odpovědělo jedno ze zrzavých dvojčat.
"Pche!" řekla Sarah.

Šli přes školní pozemky až na nádvoří, byli tam samozřejmě studenti. Ale Sarah se nezdálo, že by někoho z nich znala, podívala se zmateně na své bratry. Ti však vypadali ještě zmatenější než ona sama. Našli venku si zákoutí, kde by je nikdo nerušil.

"Zdá se Vám to stejně divné jako mě?!" vyřkl Fred jako první, tentokrát z jeho hlasu nebylo vůbec slyšet pobavení, ale spíše menší strach.

"I mě se to zdá velice divné! Kdo jste a co tady chcete?" ozval se jim za zády velice známí hlas.

Všichni tři nadskočili, jak se lekli. Rychle se otočili. "Pane řediteli, my jsme... sem zabloudili..." ujmula se mluvení černovláska.

"Zabloudili?" uchechtl se ředitel Bradavic. "To dnes nejste jediný. Pojďte za mnou!"

Brumbál je zavedl do hradu, až stanuli v jeho pracovně, kde to všichni tři moc dobře znali. Už měli tolik průšvihů, že i Pobertové by na ně byli krátký.

Nebyli však jediný, kdo už tam seděl. Pohledem stanuli na růžovlasé dívce, která byla přibližně ve stejném věku, jako oni sami. Dívka k nim zvedla své oči a Georgeovi málem vypadli oči z ďůlku. "Tonksová!!" vykřikl.

Všichni v místnosti byli najednou jako zmražení. Brumbál nakonec přece jen to ticho utknul. "Tak se posaďte. A řekněte mi prosím, odkud jste. Jak se jmenujete a co tu chcete?"

Všichni se usadili do křesel naproti Brumbálovi. Černovlasá dívka se ujmula slova. "My jsme našli takový balíček, byl zabalen v černém papíru. Našli jsme ho u Filche v kanceláři v šuplíku, když jsme měli školní trest. Vzali jsme si ho do kolejní místnosti a tam ho rozbalili. Ani jsme se ho nedotkli, prostě jsme najednou letěli a z ničeho nic byli tady." vyprávěla.

Zjistili, že Doře se stalo úplně to samé.

Brumbál na ně zahlížel velice zamračeně. Ale nebyl naštvaný. Spíše zamyšlený. "Zvláštní, velmi zvláštní. Prozatím nevím, jak Vás dostat do vašeho času, budete muset asi být zde a studovat. V jaké koleji jste a v jakém ročníku?"

Nymfadora byla v Mrzimoru v pátém ročníku stejně jako Sarah až na to, že byla samozřejmě v Nebelvíru. Dvojčata v sedmém, ve stejné koleji jako jejich sestra.

Ředitel přikyvoval. "Dnes při večeři Vás představím žákům a budete zařazeni Moudrým kloboukem do kolejí. Musíte si vymyslet nějaké jiné jména." Podíval se na ně.

"Valery Benedetti" usmála se Sar.
Fred se na ni podíval s jemně podzvednutím obočím a pak řekl: "Mark Benedetti"

"Lucas Benedetti" odpověděl Geo.

Tonksová se na ně koukala jako kdyby spadli z višně. "Sarah Benedetti" odpověděla. "Když už... tak se přidám." ušklíbla se...


O pár hodin později skutečně stáli ve Velké síni, před celou školou. Dora si tentokrát změnila barvu na tmavě hnědou.
"
Dnes se k nám připojí nový žáci. A jako každý, budou samozřejmě zařazeny do kolejí."

Profesorka Mcgonnagelová už stála u stoličky, na kterém byl položený klobouk.

"Benedetti, Lucas" vyvolala první jméno. Jakmile si George nasadil klobouk téměř okamžitě - "NEBELVÍR!!"

"Benedetti, Mark" - "NEBELVÍR"

"Benedetti, Sarah" - "NEBELVÍR" ... Nymfadora, překvapená tím, že není v Mrzimoru vyvalila oči a pak se zářivě usmála. Její vlasy se zbarvili do růžova - tentokrát valili oči ostatní obyvatelé hradu.

A poslední osoba, která z nich byla nejvíce nervózní - už tenkrát ji málem zařadili do Zmijozelu. Prý po rodičích... Ale nakonec to ukecala. Ale co když se to pro tenktokrát nepovede?

"Benedetti, Valery" ... Sarah vyšla svému osudu vstříc. Usedla na stoličku a nasadila si klobouk na hlavu. V hlavě se jí rozezněl hlas, který si pamatovala už od tenkrát.

"Takže... Havraspár? Zmijozel? Nebelvír? Já osobně bych to viděl na Zmijozel... Máš to v sobě holka, i když si to nechceš přiznat. Jsi svým pravým rodičům podobná více než si myslíš. Ale dobře, nebudu Tě trápit. NEBELVÍR!" vykřikl téměř po třech minutách. Přisedla si vedle Tonksový. V tu chvíli však zaměřila svůj pohled i na ostatní své spolužáky a napadlo jí - vždyť ani nevíme jaký je rok.

Náhle se celou síni rozezněl smích čtyř hochů. Sarah si z hrůzou v očím uvědomila, že jeden z nich je velice podobný Harrymu, až na ty oči...

Pokračovaní příště...

1. kapitola / 2. kapitola

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama