Srpen 2013

Harry Potter ve všech tónech

29. srpna 2013 v 18:34 | Isabell

foto

27. srpna 2013 v 12:43 | Isabell

Kdopak by to do nich řekl?! :DD

Plán Dé

27. srpna 2013 v 11:25 | Őldřiška Hödná

PLÁN DÉ

Őldřiška Hödná


Scarlet si to ležérním krokem zrovna kráčela po chodbách do časem zapomenuté učebny Starodávných run. Letos o tento předmět nikdo nejevil sebemenší zájem, protože stará a hodná profesorka Babblingová odešla předloni do důchodu. Na její místo nastoupil mladý a protivný profesor, tzv. "suplák", Andrew Hornst. Jak si tak šla, užívala si pozornost obrazů. "Nevídané! Podívejte se na tu uniformu, vždyť ji má celou roztrhanou a ty špendlíky a záplaty jsou úplně jinde, než mají být!" křičela pohoršeně hraběnka Fidlikuková z jejího pozlaceného rámu.

"Nech ji být drahá, je to ještě dítě!" ozval se vedle ní obraz jejího muže.
"Nejsem žádný dítě!" vykřikla Scarlet a naštvaně dupla. "A je mi jedno, co si myslíte," zamumlala o něco tišeji a konečně dokráčela až k učebně Starodávných run. ¨

Zprudka otevřela dveře a spatřila Sarah Delwansovou, jak se spokojeně vyvaluje na katedře.
"Čau Saráho! Vyvaluješ se tu jak nějaká zmije!" pozdravila a samolibě se ušklíbla.
"Daggoušová, víš že jdeš asi o čtvrt hodiny pozdě?!" vyjela na ni naoko Sarah.
"Přesněji o třináct minut," uculila se jako zlatíčko a sedla si na první lavici proti katedře. "Co provedem?" zahoupala nožkami.
Saráha dala oči v sloup. "No přece to, jak jsme se domluvily."
Na to se na ni Scar jen nechápavě podívala. "Ééh?"
"Přece… Plán Dé na debily," řekla potichu.

To už se Daggová plně zorientovala a šibalsky se usmála. "Tak na co čekáme?" zeptala se a seskočila z katedry.
"Až si zkusíš moje brusle," pokrčila Saráha rameny, vytáhla z prázdného šuplíku katedry trekové brusle s růžovými tkaničkami a podala je Scarlet. "Hele, fakt se nezabiju?" ptala se nedůvěřivě, když si je od ní brala. Pak si sedla na židli a začala do nich soukat nohu. Pak druhou… Pak šněrovala… "Dobrý," zabručela. "A proč na nich nepojedeš ty?" zeptala se.
"Protože na nich umím," odpověděla Saráha se samozřejmostí v hlase.
"Fajn." Scarlina se postavila a udělala první neohrabaný 'krok'. "Kdo kdy řekl, že to je jako na nožích, kecá!" řekla popuzeně.
Sarah vyndala z katedry také helmu a nasadila si ji na hlavu. "Musím se stavit pro ty dýňový semínka a čokoládu, čekej tu!"

Scarlet pokrčila rameny a počkala, až Sarah vyjde ze dveří. Pak se neohrabaně snažila jezdit mezi lavicemi, přičemž stále padala a chytala se stolů. No to jsem teda zvědavá, jak tohle dopadne! pomyslela si, opřela se o jednu z lavic a čekala, až Saráha přitáhne kýbl dýňových semínek a čokoládu. Dvě minuty… Tři minuty… Osm minut… Jedenáct minut… Konečně! Sarah přišla a nesla… Čtyři plata vajíček a dvě konvice s neznámým obsahem.
"Proč neseš ty plata a konvice?" zeptala se jí Scarlet.
"Skřítci se pohybovali kolem dýní, nemohla jsem tam. Ale mám plno vajec čočkový polívky!" řekla nadšeně.

"Fajn. Tak do toho," řekla Scarlet a postavila se na brusle jako hříbě, co se učí chodit. "Drž měě!" vyzvala Saráhu. Saráha k ní přiběhla, položila jí zezadu ruce na ramena a tlačila jí ke katedře. Scarlet vzala jednu konvici plnou čočky a plato vajec. "Kdo je první na řadě?" zeptala se jí Sarah s úšklebkem. "Mhmmm… No přece Snejpinka! Včera mi dal školní trest za tu uniformu. Musela jsem pomáhat skřítkům s praním. Pche!" odpověděla Scarlet rázně a přivřela oči.

"No tak jedéém!" křikla Saráha, otevřela dveře a už tlačila Scarlet ven ze dveří. Scarlet začala pištět jako pavián. "Saráhóó! Zpomááááááál! Doprčíííc, jáááá se bojíííím, už zastáááv!" křičela, že by bylo snadné splést si ji s uřvaným duchem. Sarah se rozběhla a tlačila ji po nablýskané podlaze jako o závod, jenže pak se Scarlet zamotala noha a aby nespadla, snažila se to umáchat rukama. Sarah stačila chytit plato vajec, ale Scarlet spadla na zadek a vylila trochu čočkové polévky na zem, načež se začala hystericky smát.
Sarah se zprudka zvedla. "Dělej, za dvacet minut mám Astronomii, přijdu pozdě!" začala šílet i ona, jen naprosto jiným způsobem. Scarlet se začala smát ještě víc. Snažila se zvednout, ale zmohla se jen na ježdění hran koleček po podlaze.
Když jde o chození včas, je Sarah schopna zabíjet. A tak odložila plato vajec na zem, sebrala Scarlet konvici a odložila ji též, popadla Scarlet v pase a postavila ji na nohy. Jenže Scarlet byla v záchvatu smíchu jako z gumy, rozjely se jí nohy a zase spadla. Pak ukázala na vylitou polévku a na chvíli se přestala smát. "Vypadá to jak… jak… Hovnó!" vykřikla a začala se znovu smát. Sarah to nevydržela a švihla jí pohlavek. "Hehehe… he," dosmála se Scarlet. "Zvedni mě," řekla Saráze rozesmátým tónem. Saráha ji znovu popadla v pase a postavila. Pak jí dala do rukou vajíčka a konvici.

"Tak jedem, už tam budeme," řekla a tlačila Scarlet blíž ke dveřím do učebny lektvarů. Pak ji pustila a odkázala zhruba k minutě na vlastních nohách. Pokusila se otevřít dveře, ale byly zamčené. "Krucinál!" začala s nimi lomcovat, ovšem bez efektu.
"Pusť mě k tomu," zakřenila se Scarlet a podala Saráze věci, které držela v rukou. Pak vytáhla ze svojí sukně jeden špendlík, zkroutila ho do patvaru a namotala na něj svůj vlas. Začala ho cpát do dírky, ale opět žádná odezva. "Má to začarovaný," řekla bezradně. Sarah se napřímila a dala Scarlet vajíčka a konvici zpět do náruče. "No jasně! Kouzlo! Jsme blbý," řekla se samozřejmostí v hlase, vzala hůlku a namířila jí do klíčové dírky. "Alohomora!"
Dveře cvakly. Scarlet si vzala do ruky vajíčko a napřáhla se. Sarah otevřela dveře. "Skvělý! Vzduch je čistej!" prohlásila a dotlačila Scarlet do třídy. Scarlet neváhala a hodila vejce na tabuli, kde se rozkřáplo a steklo do kbelíčku s křídami. Sarah si zatím vzala konvici s polévkou a vylila jí trochu na židli za katedrou. Pak otevřela prázdnou fiolu na nalila do ní také. Pak začala otvírat i sklenice s rostlinami a do všeho nalila trochu.
Také Scarlina se činila. Házela bez systému a naprosto náhodně vajíčka po celé učebně. Pak se bavila s tím, že je rozkřápla na zem a projížděla jimi. Pak otevřela šuplík se sešity, rozbila vejce a všechny sešity zapatlala. Začala se smát. "Ať žije anarchiéééé!" křičela zběsile a rozházela všechna vejce, až na jedno. Opatrně dojela až ke dveřím.
Sarah začala ječet též a lila čočkovou polévku VŠUDE. Po podlaze, na lavice, na tabuli i na katedru. Pak to rozšlapala a rozhodila rukama.
Scarlet rozbila vejce a rozetřela ho po klice. Pak otevřela dveře a rozetřela ho tam také a pomalu zavřela. Jela pomoct Sarah rozjezdit tu opravdu hustou čočkovku, aby se nedala umýt.

V tu ránu se dveře rozlétly, holky sebou trhly a vstoupil Snape. "CO TO MÁ BÝT?!?!?!" zařval, až sebou dívky trhly podruhé. Sarah se na Scarlet výstražně podívala, zatvářila se jako batole a začala mluvit: "Ehh, no.. Já jsem si tu zapomněla sešit a… Ehm.. Tohle," rozhodila rukama, "to už to bylo," andělsky se usmála a pokrčila rameny. Snape nepříčetně zrudl a rozhlížel se po své třídě. "APROČMÁDAGGOVÁVRUCEPLATOODVAJECBEZVAJEC!?" znovu se rozkřikl a Scarlet s pohledem zavrtaným do země hodila plato na špinavou zem. Snape zlostně zafuněl. "Tak a dost…" sykl, popadl obě za límec a táhl je ven ze třídy.

Scarlet na kolečkových bruslích padala a kymácela se, což Snapeovi v záchvatu nepříčetnosti ovšem vůbec nevadilo. Pak je bezohledně vláčel po schodech, až došli k ředitelně. Chrliče se na něj tázavě podívaly. "Heslo?" zeptal se jeden z nich. "Grilované žížaly," zamumlal, chrliče ustoupily a pustily ho pustily ho na stoupající točité schodiště. Sarah obživla a začala se zmítat. Nebylo jí to nic platné. Snape nepouštěl. Scarlet už se zmohla jenom na rezignovaně založené ruce na prsou. Když je profesor dotáhl ke dveřím, ani se neobtěžoval zaklepat a vtrhl dovnitř.

Ředitel Brumbál ani nehnul brvou a dál něco sepisoval za psacím stolem. "Zdravím, Severusi. Dobrý den, děvčata," pozdravil vlídně. "Dobrý den, pane řediteli," pronesly Scarlet a Sarah unisono. "Dobrý," zavrčel Snape a pustil jejich límce. Scarlet spadla. "Jauvajs!" křikla popuzeně a Sarah jí pomohla na nohy. Brumbál si jen dál něco škrábal do pergamenu. Snape udělal krok vpřed. "Tyto dvě… Tyhle dvě nány mi naprosto zničily moji učebnu!" vyštěkl najednou.
"Och, to je skutečně politováníhodné," odpověděl Brumbál stejně vlídným tónem jako předtím.
"Navrhuji vyloučení ze školy, tato rebélie tu totiž není poprvé!" prohlásil Snape o něco klidněji a dívky se na sebe vykuleně podívaly.
Brumbál konečně vzhlédl a nakrabatil obočí. "Skutečně?" podíval se na něj a poposunul si půlměsícové brýle na kořeni nosu. "Scarlet Daggová, Sarah Delwansová, aha…," začal horlivě přikyvovat. "Dovolíte, Severusi? Popovídal bych si o tom se slečnami o samotě. První bych si k sobě vzal slečnu Daggovou," prohlásil a naznačil hlavou, aby Snape i Sarah opustili místnost. Když se tak stalo, zvedl se a začal chodit po pracovně.

Ukázal na židli naproti psacímu stolu. "Posaďte se prosím," vybídl Scarlet a ta si sedla. Brumbál se zastavil u okna a díval se směrem na famfrpálové hřiště, kde měli druháci zrovna hodinu létaní. "Slečno Daggová," začal. "Čím dál častěji se mi sem donáší zprávy o tom, že jaksi… Že, ehm," zamyslel se, "zlobíte," dokončil větu, když našel vhodný výraz a koutkem oka se podíval na Scarlet která se nepřítomně rozhlížela po pracovně. "Je to pravda, nebo profesoři jenom přehání?" ptal se, načež sebou Scarlet cukla. "Co?" vyhrkla.
"Aha, takže vaše nepozornost a zřejmě i roztěkanost je zřejmě pravdou. Ale ptal jsem se, jestli se na pravdě zakládají i tvrzení, že vaše zlobení je čím dál horší a děláte stále závažnější neplechy," zopakoval a promnul si bradu, potažmo si pročísl i vousy.
Scarlet hrdě přikývla. "Ano, snažím se, abych nezavedla žádný stereotyp a profesoři měli každou hodinu jinak okořeněnou, aby neztráceli chuť do života," uculila se a zatvářila se jako celebrita v talkshow.
Brumbál se zamyšleně zamračil. "Aha, vy to tedy myslíte v dobrém? Nenapadlo vás třeba někdy, že profesoři tyto neustále zvraty moc neuvítají?"
"Přemejšlela - pardon, přemýšlela jsem o tom, ale v budoucnosti mi za to ještě poděkují. Za pár let si uvědomí, že zkušenosti, které jsem jim dovolila nabrat, je obohatily po všech stranách - fyzicky i duševně," pravila jako nějaký filozof a decentně se usmála.
"Měla byste tedy přijmout trest - učebnu pana Snapea dáte do původního stavu a pomůžete domácím skřítkům v kuchyni - a pamatujte, krádeže jsou v Bradavicích přísně trestány!"
Brumbál se také pousmál. "Vidím, že umíte vskutku dobře mluvit s lidmi, když potřebujete. Ale musím vás varovat, slečno Scarlet. Tyto přestupky proti školnímu řádu a týrání profesorů vám již nebudu moci déle tolerovat, pokud nespatřím zlepšení ve vašem chování a také známkách z Přeměňování, jelikož vám s lítostí musím oznámit, že vám zde zatím vychází Troll. Doufám, že své chování si plně uvědomujete a vezmete osud do svých rukou," uzavřel svou řeč a vrátil se k psacímu stolu. "Zatím vás tedy ze školy vyhazovat nebudu, ale dávejte si pozor," vydechl smutně. Pak kývl ke dveřím. "Nyní už můžete jít. Zavolejte mi prosím slečnu Delwansovou."

Scarlet poslušně vstala a šla ke dveřím pracovny. Ještě se ohlédla, rozloučila se, otevřela je a prošla jimi. Pak naznačila hlavou Sarah, ať jde dál a kolem kysele přihlížejícího Snapea odešla do učebny Kouzelných formulí.


POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

…možná

Prolog - Plán dé

26. srpna 2013 v 19:30 | Isabell
Zítra se můžete těšit na povídku od Őldřišky Hödné, mé kamarádky.
Plán Dé - povídka pojednává o průšvihu, které Sarah Delwansová a Scarlet Daggová vyvadí.
Co provedou? Čeká je snad vyloučení ze školy? A bude Snape zuřit?
Počkejte si!

Miluji oheň!

26. srpna 2013 v 18:49 | Isabell


Jsou si souzeni ! :DD

Nejsem jako oni!

26. srpna 2013 v 16:22 | Isabell
Černovlasý muž ležel ve své posteli, byl zachumlaný do své teplé měkké peřiny. Spal hlubokým spánkem. Jeho spánek však narušil sen, ne nebyl to sen. Spíše jeho noční můra.

Chlapec stojí ve Velké síni, kolem něho je spoustu studentů, kteří čekají na to, až je moudrý klobouk zařadí do koleje. I on sám na to čeká.

Najednou zazní jméno…

"Black, Sirius"… Chlapec vystoupil z řady a hrdě si to kráčel ke stoličce. Usedl na ni. A rozhlédl se po síni. Z nevysvětlitelného důvodu tam byli i jeho rodiče, kteří seděli u zdi Velké síně.

V jeho hlavě zazněl hlas. - Jsi stejný jako Tvoji rodiče, takže - "ZMIJOZEL!". Chlapec se usmál zlověstným úsměvem a pohlédl na své rodiče, kteří hrdě jen pokývali hlavou. Pak sesedl ze stoličky a šel k Zmijozelskýmu stolu.

Sirius se vzbudil - "Nééé!". Remus Lupin, který s ním obýval jeden pokoj na Hlavním štábu, sebou škubnul. "Co se děje?" zeptal se.

"Nic, jen zlý sen…" odpověděl a spal dál.

Tichošlápech a Opice - druhá část

25. srpna 2013 v 21:12 | Isabell
Po dlouhém dni, plný cestování přináším další povídku. Rozhodla jsem se napsat pokračovaní od povídky Tichošlápek a opice, i když to původně nebylo v plánu. Budu ráda za komentáře a třeba by jste mi mohli i poradit co příště napsat. :) Díky.


Rum, to piráti rádi... a nejen piráti.

24. srpna 2013 v 17:17 | Isabell

Toto jsem dnes našla na facebooku. Celkem mě to pobavilo. :D

3. kapitola - Vše stejně, ale i trochu jinak.

24. srpna 2013 v 16:57 | Isabell

Je tu další kapitolka po delší době. Úpřímně řečeno já raději píšu jednorázové povídky, takže kapitolky budu přídávat málo.
Čtěte dále. Budu ráda za komentáře :)

Kočka a pes

23. srpna 2013 v 16:16 | Isabell
Další povídka na světě. Sice trochu krátká, ale to myslím snad nevadí. Budu ráda za názor do komentářů, díky. ;)

Remus Lupin seděl po stromem a četl si učebnici přeměňovaní.

V tu chvíli se vyřítil pes z hradu a běžel rovnou k němu. Skočil na Náměsíčníka a povalil ho na zem.

"Ty cvoku! Jestli mě olízneš přetáhnu Tě novinami!" smál se. Pes hlasitě zaštěkal.

Remusovi nemohlo ujít, že se ostatní studenti pobaveně otáčejí.

- Kdyby tak věděli - proběhlo mu hlavou.

Černý chundelatý hafan seskočil z mladého vlkodlaka a běžel na louku po blíž, začal tam různě skákat, honit se za svým vlastním ocasem a kňapat po motýlech. Ostatní se jen smáli.

Pes se otočil, a pohlédl na kočku, která se na něj upřeně dívala. Byla mourovatá s černýma skvrnami kolem očí.

Samozřejmě Minerva McGonagelová, kdo taky jiný.

Tichošlápek se na ní koukl stejně upřeným pohledem a začal se pomalu přibližovat.

Chtěl využít toho, že není teď jako student, nemůže dostat školní trest.

Byl jen pár metrů od oné čičiny. A pak vystartoval, až se mu od noh prášilo.

"Mňááááááum!" ozvalo se přes celé nádvoří a kočka byla najednou fuč, raději utekla do svého kabinetu.

Remus Lupin se chechtal, jako cvok kterému řekli, že ho propouštějí z blázince domů. A rozhodně nebyl jediný.

Smrtijedka se svědomím.

22. srpna 2013 v 21:49 | Isabell
Byla potemnělá noc, žena v černé kápi šla tichou ulicí. Dostala příkaz, příkaz od svého Pána. Musela jej splnit.

Došla až k dřevěnému domku, kde dosud svítila světla. V okně byla vidět žena, která momentálně seděla v křesle a nervózně se rozhlížela kolem.

Smrtijedka neváhala, vzala za kliku od vrátek a pomalu jej otevřela. Přešla malou zahradu až k domovním dveřím. Rozrazila je.

Amanda Wogerdová, která seděla dosud v křesle, sebou škubla. Neměla hůlku, byla totiž moták.

Zjistila moc, zjistila moc informací, které vědět nikdo neměl, proto bude zabita.Žena v kápi neváhala a vyběhla schody nahoru.

Zamířila rovnou do pokoje, kde se již krčela matka malého dítěte, to ale nikoho nezajímalo - ani to ona druhá žena nevěděla, kdyby snad ano…?

"AVADA KEDAVRA!" zaznělo nocí, z hůlky vystřelil plamen zeleného světla. Amanda byla mrtvá.

Najednou se z čistého ticha ozval další hlas. Ne, nebyl to hlas, ale brekot. Pláč. Smrtijedka jménem Rose Black, sebou trhla. Šla do vedlejšího pokoje.

V postýlce leželo malé dítě, nemohlo mu být ani měsíc. Jeho otec zemřel před několika týdny, dnes i jeho matka. A mohla za to Rose.

"Zabij všechny, kteří se ti postaví do cesty!" zněl rozkaz.
Copak, ale může zabít bezbranné malé miminko?

V ženě jež už zabila tolik lidí, se najednou probudilo svědomí, svědomí, které nikdy nedalo o sobě vědět.

Dokonce i slzy, slzy, které dlouho ve svých očích nezažila se prosáli napovrch a pozvolně stékali dolů po tváři.

Uběhla přibližně třicet minut, Rose Blacková pořád zírala na malého sirotka, kterému zabila rodiče.

Rozhodla se!

Vzala dítě do rukou, přitiskla si ho ke své hrudi a opustila dům.

Bylo jí jedno, že nesplnila rozkaz, a bude proto hledaná a možná zabita. Bylo jí jedno i to, že právě drží dítě motáka a čaroděje z mudlovské rodiny. Zachovala se, jako žena, která nikdy neměla děti, ale přesto po nich tajně toužila a milovala je.

Minulost Sarah Delwans - aneb co si možná pamatuje a co ne.

21. srpna 2013 v 17:26 | Isabell
V místnosti hořel v krbu oheň. U stolu sedělo šest lidí... ten sedmý byl v černé zavinovačce a držela jej jeho matka v ruce.
"V našem rodě je zvykem, že jméno pro dítě vybírá otec matky! A proto chci aby to byla Sarah!" pronesl muž v černém společenském hábitu, vlasy měl hnědé a oči ledové, ledové jako led. Ony oči pohlédli na druhého postaršího muže, který seděl naproti němu.
"Druhé jméno bude Arion." pronesl druhý muž.

Mlha...

O pár měsíců později, kdy malá Sarah byla v postýlce a dívala se na zeď, kterou obklopoval zelený malovaný had, se z dolejšího patra ozvali velmi zvláštní zvuky. Bylo to jako kdyby někdo do něčeho pořád bouchal. Její rodiče odvedli do Azkabanu.

Mlha...

Uplynulo jen málo hodin a Albus Brumbál nese malý uzlík s miminkem. Stojí teď před dveřmi Doupěte Weasleyových. Zaťukal na dveře. Okamžitě přišel otevřít zrzavý muž - Artur Wealey. Vstoupili do místnosti, kde momentálně křičelo ještě jedno dítě - Ron.

Mlha...

Sarah jsou přibližně čtyři roky, hraje si s chlapci a dívkou, které považuje za své sourozence - i když jimi nejsou. Jeden z dvojčat se zrovna hrozně směje, jak Ronaldovi shodil hrad z kostek. Ostatní se k nakažlivému smíchu přidají. Ron si připadá uraženě, Sarah však vezme kostky a začne stavět hrad znovu.

Mlha...

Stojí na nádraží 9 3/4... Sledují svého třetího staršího bratra, jak nastupuje do vlaku. "Buď hodný Percy, ozvy se nám jakmile Tě zařadí do koleje, a žádné lumpárny a pořádně se uč!" usmívá se na něj pyšná matka. "A taky nám můžeš poslat nějaké záchodové prkýnku! A ať je na něm podepsaný Brumbál!" vykřikne Sarah nahlas. Všimne si, že to slyšeli i ostatní lidi kolem, kteří se teď začali hrozně smát.

Mlha...

Tentokrát už nastupují do vlaku všechny děti, krom malé zrzavé holčičky, která zrovna plakala. "Ale Ginny neplač! My Ti budeme posílat jednu sovu za druhou!" utěšoval ji jeden z dvojčat. "Pošleme Ti i to slíbené záchodové prkýnko, ale asi bez podpisu!" směje se černovlasá dívka, která se liší vzhledem od své rodiny, jak jen může... Ale liší se i povahou?

Mlha...

"Delwans, Sarah" vyvolala jej z řady ustrašených prváků. Velkou síni to zašumělo, Sarah to chápala, že jí nebudou mít rádi už kvůli jejímu příjmení. Šla ke stoličce a posadila se ni, na hlavu si dala Moudrý klobouk. "Jsi velice bystrá a statečná, přece jenom bych Tě viděl ve Zmijozelu, možná i v Havraspáru, ale i v Nebelvíru. Přesto, ale... Zmijozel převažuje... Jsi odhodlaná, vždy si víš rady a nějaká ucta k řádům je naprosto nulová." - Prosím já nechci do Zmijozelu, nejsem jako mí pravý rodiče! - "Že nejsi? Jseš si tím jistá? Jsi jím více podobná než si sama myslíš. Ale dobře tak ... NEBELVÍR!" Všichni Weasleyovi začali výskat, jako kdyby se zbláznili. Sarah utíkala s zářivým úsměvem k Nebelvírskýmu stolu, kde se usadila mezi dvojčata a sledovala zařazovaní dalších...

Mlha...

Dívka je v pátém ročníku, sedí ve Velké síni. Najednou se rozrazí dveře, profesorka McGonagelová se tváří nadmíru navztekaně! "Sarah Delwansová! Fred a George Wealeyovy! Okamžitě za mnou! Do ředitelny!" vřískne přes celou síň.
"Co jsme provedli, paní profesorko?" ptá se s nevinným kukučem Fred.
"To byste měli snad vědět moc dobře vy samy co jste provedli!"
"My moc dobře víme co jsme provedli! Jen nevíme co z toho prasklo!" odpověděla se smíchem Sarah. Celá Velká síň opět pukla smíchem.

Pro někoho je smrt nejhorší. Pro jiné je nejhorší ztratit lásku, lidi které člověk miloval.

20. srpna 2013 v 18:34 | Isabell
Malá holčička se krčila ve stínu v zákoutí. Nechtěla, aby ji ti venku spatřili, měla strach, nepředstavitelný strach. Strach, který ještě nikdy nezažila.

V ulici se procházely osoby v kápích. Nebylo jim vidět do obličeje. Jeden z nich byl jejich vůdce a byl vepředu před nimi.

Ostatní lidé kolem zběsile utíkali, někteří se klaněli, jiní spíše bojácně plazili se na zemi.

Tehdy čtyřletá Arion nechápala, co se to děje. Ale přesto se bála, bála se vyjít ven.

Muž, který si nechal před celou Británií říkat Lord Voldemort, Pán všeho zla, se rozhlédl kolem sebe. Měl na ústech děsivý falešný úsměv. Podzvedl svou hůlku a švihem s ní mávl.

Ozval se rachot! A pak rána, jako by někdo z děla vystřelil. Zvedl se prach, lidé zoufale křičeli. Pak další rána a náhlé ticho.

Dívka schovaná v zákoutí nevěděla, co se stalo. Stále zůstala schovaná a třásla se po celém těle. Měla v sobě pocit beznaděje a prázdnoty. Chtělo se jí začít plakat, ale její strach jí to nedovolil, co kdyby jí někdo uslyšel.

Po několika málo chvílích prach usedl na zem, a mlha z něho se ztratila. Dívka před sebou viděla děsivý důkaz toho, že někteří lidé touží po moci a chtějí jí dosáhnout i přes mrtvoly.
Všichni lidé byli mrtví, nikdo z nich nepřežil.

Čas aneb "My jsme zabloudili"

20. srpna 2013 v 18:29 | Isabell
Tři osoby seděli u krbu. Jedna z nich měla v ruce malý balíček, nevěděli co v tom je. Pomalu ho začali rozbalovat, strhli z něj černý papír. Věc ukrytá uvnitř byl malý medailonek, který jako by najednou ožil. Spadl na pohovku, kde ony tři osoby seděli. V tom okamžení se s nimi roztočil svět, viděli jen šedou mlhu kolem sebe. Pak se začalo rozjasňovat, začali se kolem nich tvořit stromy, tráva, keře. Už stáli na pevné pudě. Tyčil se před nimi Bradavický hrad. Ale jako kdyby byl nějak jiný, než ten který znali.

"Ty idiote! Kam si nás to zase dostal!" vyjela na svého bratra černovlasá, modrooká dívka z které přímo sršela nedbalá elegance.

"Já za to nemůžu! Bylo tam napsaný něco latinky! A copak jsem nějaký Anštajn? Na to tady máme Tebe!" odpovědělo jedno ze zrzavých dvojčat.
"Pche!" řekla Sarah.

Šli přes školní pozemky až na nádvoří, byli tam samozřejmě studenti. Ale Sarah se nezdálo, že by někoho z nich znala, podívala se zmateně na své bratry. Ti však vypadali ještě zmatenější než ona sama. Našli venku si zákoutí, kde by je nikdo nerušil.

"Zdá se Vám to stejně divné jako mě?!" vyřkl Fred jako první, tentokrát z jeho hlasu nebylo vůbec slyšet pobavení, ale spíše menší strach.

"I mě se to zdá velice divné! Kdo jste a co tady chcete?" ozval se jim za zády velice známí hlas.

Všichni tři nadskočili, jak se lekli. Rychle se otočili. "Pane řediteli, my jsme... sem zabloudili..." ujmula se mluvení černovláska.

"Zabloudili?" uchechtl se ředitel Bradavic. "To dnes nejste jediný. Pojďte za mnou!"

Brumbál je zavedl do hradu, až stanuli v jeho pracovně, kde to všichni tři moc dobře znali. Už měli tolik průšvihů, že i Pobertové by na ně byli krátký.

Nebyli však jediný, kdo už tam seděl. Pohledem stanuli na růžovlasé dívce, která byla přibližně ve stejném věku, jako oni sami. Dívka k nim zvedla své oči a Georgeovi málem vypadli oči z ďůlku. "Tonksová!!" vykřikl.

Všichni v místnosti byli najednou jako zmražení. Brumbál nakonec přece jen to ticho utknul. "Tak se posaďte. A řekněte mi prosím, odkud jste. Jak se jmenujete a co tu chcete?"

Všichni se usadili do křesel naproti Brumbálovi. Černovlasá dívka se ujmula slova. "My jsme našli takový balíček, byl zabalen v černém papíru. Našli jsme ho u Filche v kanceláři v šuplíku, když jsme měli školní trest. Vzali jsme si ho do kolejní místnosti a tam ho rozbalili. Ani jsme se ho nedotkli, prostě jsme najednou letěli a z ničeho nic byli tady." vyprávěla.

Zjistili, že Doře se stalo úplně to samé.

Brumbál na ně zahlížel velice zamračeně. Ale nebyl naštvaný. Spíše zamyšlený. "Zvláštní, velmi zvláštní. Prozatím nevím, jak Vás dostat do vašeho času, budete muset asi být zde a studovat. V jaké koleji jste a v jakém ročníku?"

Nymfadora byla v Mrzimoru v pátém ročníku stejně jako Sarah až na to, že byla samozřejmě v Nebelvíru. Dvojčata v sedmém, ve stejné koleji jako jejich sestra.

Ředitel přikyvoval. "Dnes při večeři Vás představím žákům a budete zařazeni Moudrým kloboukem do kolejí. Musíte si vymyslet nějaké jiné jména." Podíval se na ně.

"Valery Benedetti" usmála se Sar.
Fred se na ni podíval s jemně podzvednutím obočím a pak řekl: "Mark Benedetti"

"Lucas Benedetti" odpověděl Geo.

Tonksová se na ně koukala jako kdyby spadli z višně. "Sarah Benedetti" odpověděla. "Když už... tak se přidám." ušklíbla se...


O pár hodin později skutečně stáli ve Velké síni, před celou školou. Dora si tentokrát změnila barvu na tmavě hnědou.
"
Dnes se k nám připojí nový žáci. A jako každý, budou samozřejmě zařazeny do kolejí."

Profesorka Mcgonnagelová už stála u stoličky, na kterém byl položený klobouk.

"Benedetti, Lucas" vyvolala první jméno. Jakmile si George nasadil klobouk téměř okamžitě - "NEBELVÍR!!"

"Benedetti, Mark" - "NEBELVÍR"

"Benedetti, Sarah" - "NEBELVÍR" ... Nymfadora, překvapená tím, že není v Mrzimoru vyvalila oči a pak se zářivě usmála. Její vlasy se zbarvili do růžova - tentokrát valili oči ostatní obyvatelé hradu.

A poslední osoba, která z nich byla nejvíce nervózní - už tenkrát ji málem zařadili do Zmijozelu. Prý po rodičích... Ale nakonec to ukecala. Ale co když se to pro tenktokrát nepovede?

"Benedetti, Valery" ... Sarah vyšla svému osudu vstříc. Usedla na stoličku a nasadila si klobouk na hlavu. V hlavě se jí rozezněl hlas, který si pamatovala už od tenkrát.

"Takže... Havraspár? Zmijozel? Nebelvír? Já osobně bych to viděl na Zmijozel... Máš to v sobě holka, i když si to nechceš přiznat. Jsi svým pravým rodičům podobná více než si myslíš. Ale dobře, nebudu Tě trápit. NEBELVÍR!" vykřikl téměř po třech minutách. Přisedla si vedle Tonksový. V tu chvíli však zaměřila svůj pohled i na ostatní své spolužáky a napadlo jí - vždyť ani nevíme jaký je rok.

Náhle se celou síni rozezněl smích čtyř hochů. Sarah si z hrůzou v očím uvědomila, že jeden z nich je velice podobný Harrymu, až na ty oči...

Pokračovaní příště...

1. kapitola / 2. kapitola


Poberti a Polednice

19. srpna 2013 v 18:23 | Isabell
" To se fakt nemůžu dočkat," prohlásil otráveně Sirius, když mu Remus s mírnou škodolibostí v hlase oznámil nejnovější večerní akci paní profesorky McGonnagalové.
" A co se ti zase nezdá, máš snad něco proti poezii?" přelétl Jamesovi po tváři úšklebek.
" Tak jako proti poezii ani zas tak moc ne, ale když uvážím, kdo ji bude produkovat, tak...."
" No jo, my vlastně zapomněli, Pusince nepadl do noty onen umělec...."
Rána polštářem do hlavy Removi připomněla, že v tomto směru není radno Siria provokovat.
" Koukej toho nechat, nebo tě pokoušu!"
" No dobře, tak promiň," odvrátil se, aby nebylo vidět, jak se usmívá od ucha k uchu. " Mysli na to, že tě čeká kulturní zážitek, a Sibylu pusť z hlavy.
" No jo, kdybych to mohl udělat, tak bych byl fakt rád," vzdychl.
" Jenže ona zase bude recitovat něco o lásce a přitom mě celou dobu propalovat pohledem. Já to nesnesu...."
" My tě psychicky podpoříme, Tichošlápku," poklepal mu na rameno Petr a sednul si na postel.
" Každopádně tam budeš muset, protože McGonnagalová má jmenný seznamy."
" Tu bych taky nejradši zabil. Co je to za nápad, zakládat Klub přátel dobré poezie? Kdo by o to měl zájem...."
" Ale já třeba jo," řekl mírně Remus.
" Vždyť ty proti tomu vlastně taky nic nemáš, tobě vadí jenom ta Sibyla."
" Mistr jasnovidec promluvil. Mohl by ses s ní dát do kupy a předpovědět mi, koho si vezmu," vylétlo ze Siria, než se vůbec stačil zamyslet nad tím, co říká.
" Podívej, tady nejde o žádný strany, nebo co si myslíš, tak nebuď hned tak napruženej" namítl poslouchající James.
" My za to nemůžeme, že po tobě jede. Prostě na to kašli, užij si nějakou tu báseň, a pak můžeš zase vypadnout. Co je na tom, že to recituje zrovna vona? Kdyby nebylo jí, tak bysme místo toho museli na ten blbej trest."
Sirius vzdychl a pohlédl na skleslého Rema.
" Promiň, Remy," řekl upřímně.
" Já se do tebe nechtěl navážet. Vždyť jsi měl pravdu."
" Nebude to tak zlý, uvidíš," usmál se a mráček z jeho čela zmizel.
" Třeba ti zrovna padne do noty.
" Tak to se s tebou klidně vsadím, že ne. Já básničky o lásce nesnáším."
" No dobře, když chceš, tak se vsadíme," přistoupil na návrh Remus.
" Když vyhraješ, tak....no, třeba půjdu říct Snapeovi, že ho miluju. A když to projedeš, tak dáš pusu Sibyle."
" Ježíš, na to zapomeň," vyděsil se Sirius.
" Takovou koninu teda ne, co kdybych to nakonec fakt prohrál? To už bych se jí nezbavil do konce života....vymysli si něco jinýho, prosím. Cokoli!"
Remus předstíral, že přemýšlí.
" Tak jo," řekl po chvilce.
" Když vyhraju já, si necháš udělat tetování."
" Když mi řekneš, co to je, tak klidně," odtušil tmavovlasý mládenec.
" Já ti to povím, až prohraješ," přelétl mu přes rty slabý úšklebek.
" Fajn, ale jestli to je jenom krycí jméno nějakýho plánu, jak mě dát dohromady se Sibylou, tak ti to nedaruju...."
" Ne, přísahám, že ta s tím nemá nic společnýho. Tentokrát ne."
" To tvý 'tentokrát' je mi nějaký podezřelý, Moony," pohlédl na něj úkosem Sirius.
" Nemáš náhodou prsty v něčem, co nevím?"
" Jak tě vůbec může něco takovýho napadnout? Tak teď jsi mě urazil," zatvářil se Remus jako nevinnost sama.
" No, já tě znám. Co třeba takový to, jak sem potkal Sibylu na astronomický věži a držela mě tam celou hodinu, aby mi ukázala souhvězdí lásky, který úplnou 'náhodou' zrovna nemohla najít?"
" Tak to slyším prvně," zavrtěl plavovlasý mládenec hlavou.
" Vážně, věř mi to."
" Co mi zbejvá," povzdychl si Sirius, ale už se usmíval.
" Kdy vlastně začíná ta hloupost ve Velký síni?"
" Asi za dvacet minut, takže bysme měli pohnout, jestli si chceme sednout."
" Já jdu někam dozadu," řekl rezolutně tmavovlasý mládenec.
" Fakt nemám náladu na to, aby na mě celou dobu zírala.
" No dobře, když myslíš, že nebude mít nic jinýho na práci....," pokrčil rameny James, který se stávající situací v duchu velmi bavil.
Když konečně dorazili do Velké síně, zůstali stát překvapeně už ve dveřích. Všechny stoly někdo odsunul ke stěnám a vepředu, kde obvykle býval profesorský stůl, stálo velké pódium, potažené červeným sametem. Odtamtud až téměř ke vstupním dveřím bylo rozeseto nespočetně židlí, taburetek a maličkých křesílek pro posluchače. Odhady profesorky McGonnagalové se zdály býti více než optimistické, ale Remus v duchu pochyboval, že dorazí víc jak třetina školy, počítaje v to i učitelský sbor.
Několik studentů již sedělo a tvářilo se značně otráveně. Nejspíš to byli ti, které na tuto kulturní akci nahnala přímo hlava jejich koleje, s pohrůžkou, že u toho, kdo chce v jejím či jeho předmětu projít z OVCÍ, by bylo záhodno se dostavit.
Sirius bez rozmýšlení zamířil k sedátku, umístěnému v rohu místnosti, a s nevrlým výrazem si sednul. Ostatní tři chlapci ho následovali.
Netrvalo dlouho a sál se slušně zaplnil. Vypadalo to, že někteří studenti přišli dokonce i dobrovolně ( povinnou účast měly pouze nebelvírská a havraspárská kolej a Petr koutkem oka zahlédnul Malfoye se Snapem ). Sirius nicméně pořád vypadal, jako kdyby mu ulétly včely.
Když paní profesorka McGonnagalová usoudila, že se do přeplněného sálu víc lidí nevejde, zamířila si na hrdlo hůlkou a pronesla nějaké kouzlo. Nikdo z nich nezaslechl jaké, ale když promluvila, poznali, že určitě sloužilo k zesílení hlasu.
" Dámy a pánové, sešli jsme se zde....( " To zní jako na pohřbu," zašeptal potichu Sirius a na rtech mu hrál pobavený úšklebek ), abychom si vychutnali nevšední zážitek, který nám během čtyř večerů poskytne několik vybraných studentů. Sice většinou meze v žánru ani autorovi neklademe, ale tentokrát byl výběr omezen pouze na ( šedooký mladík potichounku zaúpěl, už ji viděl, jak rozzářeně pronáší to odporné trojsloví....básně o lásce....) hororový žánr."
Ve Velkém sále to zašumělo, obecenstvo dávalo najevo překvapení. Tohle tu ještě nebylo....
" Jako první vystoupí studentka z Havraspáru, Sibyla Spacewaterová, se svou básní Polednice od jakéhosi neznámého mudlovského autora."
" Ale ten vůbec nebyl neznámý, paní profesorko," namítla světlovlasá hubená dívka.
" Například v takové České Republice patřil ke klasikům."
Profesorka vypadala, jako kdyby ji nejraději umlčela ještě před začátkem. Nenáviděla totiž, když ji někdo poučoval. A hlavně nevěděla, kde leží Česká Republika. Nakonec si odkašlala.
" Slečno Spacewaterová, vážím si toho, že máte takové znalosti, ale myslím, že by všichni včetně mě uvítali, kdybyste místo toho raději vystoupila na pódium a začala."
S těmito slovy kouzlem pozhasínala všechny světla a nechala jen několik malých lampiček v rohu místnosti.
'Slečna' tedy vycupitala po schůdcích, zaujala rádoby vznešený postoj s jednou rukou dramaticky pozdviženou ( držela v ní rozsvícenou hůlku, aby jí bylo vidět do tváře a publikum si tak mohlo vychutnat změny v jejím výrazu ) a nohou vysunutou dopředu, a začala pochmurným hlasem přednášet:


U lavice dítě stálo

Sirius: A čekalo, až mu McGonnagalová dovolí si sednout.
Remus: Co to zase plácáš?
Sirius: Už jsi se někdy zkusil posadit bez jejího dovolení? Já to udělal poprvý a naposled někdy v prvním ročníku a následkem toho mě nechala stát celou hodinu.
Remus: A jó, to bylo takový to jak tě potom další dva dny bolely záda, že jo?
Sirius ( otráveně ): Hmmmm....

z plna hrdla křičelo.

Sirius: Tak to kdybych na ní zkusil, tak mi dá školní trest na dva měsíce dopředu.
James: Vždyť ti ho dala.
Sirius: Já na ni snad křičel?
Petr: No, povídal jsi něco o zatracený přestárlý megeře, pokud se nepletu....
Sirius: Vždyť sem šeptal....nemohla mě slyšet!
Petr: O tom nepochybuj, Siri.
Sirius: Do háje....a já proč mě nemá zrovna moc ráda....
James: Sibyla ti to vynahradí, neboj....
Sirius: JAMESI!

"Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně, mlčelo!

James: Už někdy McGonnagalová někomu nadávala do cikáňat??
Sirius: Já ji jednou slyšel, jak to huláká na Protivu.
James: Tak to musela bejt v dost velkým srabu....
Remus: Tichošlápku, ty kecáš.
Sirius: No jo. A co na tom? Aspoň je nějaká sranda.
* Remus si povzdechne *

Poledne v tom okamžení,

Petr: Už vám někdy mžilo z oka?
Remus ( trpělivě ): Péťo, to znamená, že to poledne bude za chvilku, víš?
Petr: Ale vždyť už je večer.
* Sirius zvedne oči ke stropu *
James: Jen se tak netvař, Siri. Ještě nedávno jsi nám tvrdil, že masochista je kuchař.

táta přijde z roboty,

Sirius: A pár ti jich vrazí. Ono tě to přejde, parchante.
James: Co že seš najednou tak sadistickej?
Sirius: Cituju svojí drahou maminku.
James: A jak to pak dopadlo?
Sirius: Schoval sem se do sklepa a seděl dva dny v sudu od vína, než ho přestalo bavit mě hledat.
James: To nezní moc zábavně.
Sirius: Já u toho brečel smíchy. Hlavně když sem viděl, jak pak spráskal bičem místo mě našeho domácího skřítka....

a mně hasne u vaření

Sirius: Pravda, to by její problém zrovna nebyl. Ona totiž odmítala vařit.
Remus: A proč?
Sirius: Tvrdila, že jedinej člověk, pro koho by to mělo cenu a kdo by to ocenil, je Regulus, ale ten nesnášel spáleninu a nechtěl jí to říct, takže doma zásadně nikdy nejedl.

pro tebe, ty zlobo, ty!

Remus: Ta paní má fakt zajímavou slovní zásobu....
James: No, já nevím, jestli sou naše nadávky normálnější....
Sirius: No jasně, jen si to představ: ( potichu deklamuje ) Bodejž si jen trochu málo mlčel, ty vypelichanej vořechu s pochybným rodokmenem. Poledne v tom okamžení, táta přijde z roboty, a mě hasne u vaření, ty křivouchá ochechule, obrostlá něčím, co připomíná spíš řasy, než chlupy...."
* všichni čtyři se tiše rozesmějí *


Mlč! Hle, husar, a kočárek -


Petr: Ta dáma má asi haculinace....
James: Péťo, co sme ti říkali? Každej den se naučit jedno dlouhý slovo.
Petr ( plačtivě ): Ale to není fér! Naposled jste si na mě vymysleli 'nejneobhospodařovávatelnějšího' a tvrdili ste, že na to mám tejden!
James: Páni, ty válíš! Už ses to naučil....
Remus: Buďte aspoň chvilku zticha....
James: Co že tě to najednou tak zaujalo, Náměsíčníku?
Remus: No, já jen, že McGonnagalová se na mě dost pohoršeně dívá.

- hrej si! - Tu máš kohouta." -

Sirius: Co to tam mají proboha za blázinec??
James ( naoko soucitně ): Tys ještě nikdy neviděl kohouta, Tichošlápku?
Sirius: Ale to jo, ale ještě nikdy mi ho maminka nedala na hraní....
Remus: Vždyť říkám, že ta paní je nějaká divná.
James: Remy, bacha, McGonnagalová se na tebe dívá!
Remus: Néé....já za to nemůžu!
James: Za co?
Remus: Za nic, co jste provedli....

Než kohout, vůz i husárek

James ( pochmurně ): Já se začínám bát....
Sirius: Chceš, abych tě vzal za ruku?
James ( ještě pochmurněji ): To je dobrý....

bouch, bác! Letí do kouta.

Sirius: Maminko!
James: Cože?!
Sirius: To byl vtip.
James: Už sem se lekl....

A zas do hrozného křiku -

Sirius: Ono ho to přejde, až mu McGonnagalová dá školní trest.
James: Miláčku, to dítě není v Bradavicích a navíc je mudla.
Sirius: Vážně? A co ten odhozenej vůz? To by bez kouzel nezvládlo.
Remus: Mám pocit, že se tam mluví o hračkách, pánové.
James/Sirius/Petr: Vážně????
* Remus si znovu povzdychne *

" I bodejž tě sršeň sám - !

James: Já to vzdávám. Co se týče nadávek, na tu ženskou nemáme.
Remus ( zamyšleně ): Sám sršeň....myslíte, že v tý Český Republice existuje něco jako kult sršně?
James: Ale teď plácáš ty.
Remus: Já jen, že se přece vždycky říkalo 'Sám král,' tak mě tak zajímalo, jestli to není třeba nějaká sekta....nebo úchylka....
Sirius: O úchylkách bych tady radši moc nemluvil.
James: Proč?
Sirius: Protože mám pocit, že McGonnagalová má úchylku, která spočívá v nepřetržitým zírání na Rema.
Remus ( dělá, že si chce odsednout ): Já vás neznám. Já vás fakt vůbec neznám.

Že na tebe, nezbedníku,

Sirius: Zavolám Protivu!
James: Nestraš, tak krutej nemůže bejt nikdo.
Sirius: Co my víme....když dokáže dítěti nadávat do cikánů....a dává mu na hraní vozy....
Remus: Tichošlápku, ten vůz byla hračka!
Sirius: Stejně. Co kdyby ho omylem kouzlem zvětšil a přejel si s ním nohu?
Remus ( na Jamese ): Prosím tě, vysvětli mu, že to dítě je mudla. On asi nerozumí anglicky.
James ( na Siria ): Eí enfant mudla est....
Sirius: Parlez vous pa Francais?
James ( směje se ): Tohle už tady jednou bylo.
Sirius: Tak si dáme opakování, ne? Něpanimaju pa ruski....
James: To sem říkal já!
Sirius: Ego nescio, quae germanum loquere....
James ( na Rema ): Minule latinsky ještě neuměl....

polednici zavolám!

Sirius: Ježíš, matku ne! Tolik toho to dítě snad neprovedlo??
Remus: Proč proboha říkáš svojí matce Polednice??
Sirius: Protože mě většinou chodí zmlátit kolem oběda....a taky se pořád všude plíží jako stín a mně je z toho pak špatně, protože nikdy nevím, kde se objeví....a ještě je hrozně ošklivá....
* Remus mu povzbudivě stiskne rameno *

Pojď si proň, ty polednice,



Remus: Tady to vážně zní jako nadávka....
* Sirius se zlomyslně usmívá *
James: Tichošlápku, nenapadlo tě to, co si myslím, že tě napadlo?
Sirius ( nevinně ): Mě něco napadlo?
Remus ( sarkasticky ): Já bych se tomu taky docela divil.
Sirius: Hej!

pojď, vem si ho, zlostníka!" -

* Remus se pokouší tlumit smích *
Sirius ( s předstíranou starostí ho hladí po vlasech ): To bude dobrý, drahoušku, pomoc už je na cestě....
Remus: Nech toho, zlostníku, nebo na tebe pošlu polednici.

A hle, tu kdos u světnice

James/Sirius/Petr: No konečně.
Remus: Třeba je to ten táta.
Petr ( zpívá ): Nedoufej, o jejejeje....+
James ( na Siria ): Nezbláznil se náhodou?
Sirius: Ne, to je u něj normální. Za chvíli začne blábolit něco o páření želv, jako obvykle.

dvéře zlehka odmyká.

James: Tak to bude určitě ten fotr, polednice přece nemá klíče.
Sirius: Co ty víš, třeba se předtím stavila za tím chlapem, aby....
Remus: Tichošlápku, nech si svoje perverzní představy pro sebe, buď tak hodnej.
Sirius ( škodolibě ): Remy, McGonnagalová se sem dívá....
Remus ( téměř se usmívá ): Ty potvoro zlomyslná....kdyby na tebe takhle civěla Sibyla, tak bys nekecal a koukal zmizet.
Sirius: A proto sem si sednul dozadu, cha chá....

Malá, hnědá, tváře divé

* všichni čtyři vypuknou v neovladatelný smích *
Sirius: Prýtová! Já to věděl, že v tom má prsty někdo od nás.

pod plachetkou osoba;

Petr ( pohrdavě ): Kamufláž, to je jasný. Nechce, aby ji někdo poznal.
Sirius: A co když je to přece jenom McGonnagalová, a chce tomu dítěti dát školní trest?
Remus ( zaúpí ): Tichošlápku, smiluj se nade mnou, prosím! To dítě je MUDLA!
Sirius: A co tam teda dělá Prýtová?
James ( zamyšleně ): Taky by to klidně mohl bejt Higgins....
* všichni se znovu bláznivě rozesmějou *

o berličce, hnáty křivé,

James: Tak teď je to naprosto jasný. Je to moje babička Magdalena.
Petr: Ne, to je moje tetička Josie, ta měla tak křivý nohy, že se místo chůze kutálela.
Sirius: Ne ne, to je prostě Prýtová. Všimli jste si někdy jejích prstů?
Remus ( nepřítomně ): A já sem asi blázen....

hlas vichřice podoba.

James: To sedne na Rema, když na nás křičí, a přeskakuje mu hlas.
Sirius: To sedne na Jamese, když se hádá se svojí mamkou.
Remus: To sedne na Siria, když se směje.
Petr: To sedne.

" Dej sem dítě!" - " Kriste pane!

James: Připadá vám, že by ta polednice byla podobná Ježíši?
Remus: No, při troše fantazie....mimochodem, kdo byl Ježíš?
James: To myslíš vážně?
Remus ( nejistě ): Jo, proč?
James: Říká ti něco zmrtvýchvstání?
Remus: Jako že z něho byla zombie?
James: Zapomeň na to, já ti to vysvětlím někdy příště.

Odpusť hříchy hříšnici!"

Petr: A co by se tím pádem odpustilo polednici? Poledne?
James: To je něco jako Kdo se diví, je mu divno. A jak je tomu, kdo si hoví?
Remus: Hele, nechte toho, já mám takovej pocit, že se ta McGonnagalová nedívá jenom na mě....
Sirius: To ty jsi tady neodolatelnej, ne my.

Div že smrt ji neovane,

Sirius: No to mě taky ne, vždycky když uvidím matku....
Remus: Já tě taky ovanu....už toho nech, teď seš tady, tak na to nemysli.

ejhle, tuť - polednici!

Remus: Jaký překvapení, vzhledem k tomu, jak se ta balada jmenuje. To by asi nikoho v životě nenapadlo, že se tam objeví nějaká polednice.
Petr: No, já....
James: My víme, že na tom s myšlením nejsi nijak valně, ale na nás se vždycky můžeš spolehnout.
Sirius: No to říká ten pravej....
James: Hej!

Ke stolu se plíží tiše

Sirius: Nechci nic říkat, ale ta polednice mi fakt čím dál tím víc připomíná mojí matku.
Remus: Říkal jsi, že nechceš nic říkat, tak nic neříkej, nebo ti něco řeknu já.
Sirius: Takže když něco řeknu i přesto, že jsem řekl, že nic říkat nebudu, tak ty mi taky něco řekneš? Řekni, co mi řekneš?
* Remus jen zoufale vrtí hlavou *

polednice jako stín:



* Sirius se nadechne *
Remus ( výhružně ): Siri!
* Sirius zase vydechne *

matka hrůzou sotva dýše,

Petr: Co to znamená, když někdo dýše?
Sirius: Asi že dýchá tiše.
James: No jo, Siriova logika.
Remus ( na Siria ): Takže třeba takovej Snape podle tebe dýše?
Sirius: Spíše než dýše tak chroptí tiše, když z hrozivé skrýše temnotné říše vyskočí vlkodlak - jaké to klišé - ....
Remus ( napůl pobaveně, napůl zoufale ): Tichošlápku, pusinko, koukej tý rádoby poezie nechat, než ti přilítne něco na hlavu. Stačí Sibyla.
Sirius: NEŘÍKEJ MI PUSINKO!
Remus ( sám pro sebe ): No vida, zabralo to....

dítě chopíc na svůj klín.

Remus: Dřív, než si zase vymyslíš nějakou teorii o slovu 'chopíc,' tak bych ti rád oznámil, že McGonnagalová se začala pro změnu dívat na tebe.
Sirius ( polichoceně ): Ó, to sem nevěděl, že dokonce i ona....
Remus ( rezignovaně ): Zmlkni!

A vinouc je, zpět pohlíží -

Remus: Nedáme si minutu ticha? Jako symbol úcty k neznámé matce, která....
Sirius/James/Petr: Ne!
* Remus si povzdychne *

běda, běda dítěti!

Petr: Ach běda přeběda, je mi špatně z oběda....
James ( nemilosrdně ): Zaprvý to byla večeře a zadruhý ses neměl tak přecpat.
Sirius: Ach běda, je to věda, když přemýšlím, jak dívka snědá....
Remus: Siri, ty zásadně NEPŘEMÝŠLÍŠ. Aspoň posledních deset minut to moc vidět není.

Polednice blíž se plíží

Sirius: A bude průšvih!
James: Co tě na tom tak vzrušuje?
Sirius: Tentokrát nedostaneme školní trest my, ale polednice.
Remus ( zaúpí ): Ach bože, smiluj se, on už taky začal....vy dva, to dítě JE MUDLA!
Sirius: Ale ta polednice třeba ne....co když je to zamaskovanej mozkomor?
* Remus si drží hlavu v dlaních *

blíž - a již je v zápětí.

Petr: To by mě zajímalo, co je 'zápětí'.
Sirius ( nedbale ): To bude asi překlep, mělo tam bejt zápěstí.
Remus: Teď si tu větu řekni a uvidíš, cos zase plácl za koninu.
Sirius: Tak když můžu o někom říct, že je v prdeli, tak proč by nemohl bejt v zápěstí?

Již vztahuje po něm ruku -

Sirius ( na Rema ): No vidíš, ta ruka tam je.
Remus: Podle tvý teorie by měla bejt v zápěstí ta matka, ale tam se mluví o tom, že v ZÁPĚTÍ je polednice.
Sirius: Třeba je ta matka schizofrenní a má halucinace....
Remus: Já bych řekl, že za chvíli asi budu v zápěstí já....

matka tisknouc ramena:

Remus: To je přechodník, Tichošlápku.
Sirius: Ale já vůbec nic neříkám.
Remus: To byla jenom taková prevence.

" Pro Kristovu drahou muku!"

James: Pořád ti Ježíš Kristus nic neříká, Remy?
* Remus mlčí a přemýšlí *
Sirius: Já bych ho dneska už moc neprovokoval, jinak začne kousat.
Petr: Jak to tak pozoruju, tak za chvíli začne kousat spíš McGonnagalová. Teď se dívá na tebe, Jamesi.
James: Tak to jsme v kopru....
Petr ( potměšile ): Já ještě néé, já ještě néé....
Sirius ( pochmurně ): Ale brzo budeš....

Klesá smyslů zbavena.

Sirius: Tak to je u některých z nás setrvalý stav....teda chtěl sem říct u některých z VÁS.
Remus: Nech si to, nebo ti připomenu masochistu.
* Sirius se zatváří rozpačitě *

Tu slyš: Jedna - druhá - třetí

Sirius: Snape už ze skaliska letí....
James: Takový štěstí mít nebudeme....
Sirius: A co kdybysme to nějak zařídili?
* Remus už asi počtvrté toho večera vzdychne *
James ( na Rema ): Ale, copak jsi tak smutnej?
Remus: McGonnagalová se na mě už nedívá, víte....

poledne zvon udeří;

Sirius: Poledne je totiž zkratka od polednice. Takže to znamená, že přišla polednice, zazvonila na zvonek a skončilo vyučování....polednice je krycí jméno pro Prýtovou, kdyby to někoho zajímalo....
James: To už je trošku moc i na mě....
* Remus s nadějí v očích zvedne hlavu *
James: I když, možný je všechno....
Remus: A já v skrytu duše doufal, že....
Petr ( zpívá ): Nedoufej....o jejejeje +
Remus ( rozhlíží se kolem sebe ): Nejsem já náhodou v blázinci? Jen tak že se ptám....

klika cvakla, dvéře letí -

Remus: A přichází další polednice....aby tý první pomohla se zápěstím....
Sirius ( moudře ): Když je nemůžeš porazit, přidej se k nim. Konečně ti to došlo, Remy.
Remus ( rozhodí ruce ): No jo, co mám s váma dělat. Ten školní trest beztak dostanu taky....
Sirius/James: Jakej trest??
Remus ( trpělivě ): Ona se na nás ta McGonnagalová asi nedívá, kvůli tomu, že bysme se jí líbili....
James: Co ty víš? Tichošlápek je docela hezkej, ani bych se jí nedivil....
Remus: Jamesi, ona je asi o padesát let starší....
James: Nebuď předpojatej.

táta vchází do dveří.

James: No konečně je tam! Už mě to přestává bavit.
Sirius: A to mě zase ne....
* najednou si zděšeně zacpe pusu *
* Remus se škodolibě usmívá *

V mdlobách tu matka leží,

Petr: Tak se mi zdá, že z toho bude nějakej průšvih.
Remus ( pochmurně ): Jo, to teda bude....a já v tom jsem zase nevinně....

k ňadrům dítě přimknuté:

Remus: Podívejte, necháme už toho, mám pocit, že McGonnagalová vstává....
James: A do háje!

matku vzkřísil ještě stěží,

Sirius: Nás asi taky vzkřísí ještě stěží, až s náma McGonnagalová skončí....
Remus ( zoufale ): Já už nechci čistit Higginsovy kotlíky!

avšak dítě - zalknuté.

Remus se bohužel nemýlil. Ředitelka nebelvírské koleje skutečně vstala a rázovala si to přímo k nim s velmi výhružným výrazem v očích. Všichni se začali tvářit, že tam vůbec nejsou, a i kdyby nakrásně byli, rozhodně by je nenapadlo dělat nic špatného. Ale ona jim na jejich nevinné kukuče neskočila.
" To snad nemyslíte vážně, vy čtyři," zasyčela.
" Slečna Spacewaterová se tady namáhá, aby vám zpříjemnila večer, a vy neumíte nic jiného, než nedávat pozor a vyrušovat? Celou dobu vás pozoruji...."
Sirius najednou dostal záchvat hihňání.
" Co je na tom vtipného, pane Blacku?! Však on vás ten humor přejde, až si vás vezme do parády pan Filch. A vy, pane Lupine, už byste mohl mít rozum a trochu těm rozjívencům domluvit. Od čeho jste prefekt?
" Já....já....mě to moc mrzí, paní profesorko," vypravil ze sebe Remus, který marně potlačoval smích.
" Příště je pořádně pokárám a ona je dozajista přejde chuť vyvádět takové opičárny, jako tomu bylo dnes...."
" Nechte si ty vtipy, pane Lupine," zpražila ho přísně vypadající žena.
" A berte na vědomí, že vám k dosavadnímu školnímu trestu přibude ještě jeden. Následující týden se každý večer v osm hodin dostavíte do kabinetu k panu profesorovi Higginsovi...."
" A jsme v zápěstí," uklouzlo Jamesovi.

zdroj: Snapesblog.estranky.cz

Tichošlápech a Opice

18. srpna 2013 v 14:10 | Isabell
Sirius Black je volný a sprostěn viny. Kdo ho dokáže rozptýlit? S kým je věčně jako kočka a myš? A do koho se pak zamiluje? Čtěte dále!
Hlavní postavy: Sarah Delwans, Sirius Black...
Upozornění: Humor, Romantika...
Doba: 5 ročník Harryho Pottera

Sarah Delwansová, patnáctiletá, černovlasá, vysoká, modrooká dívka - nevlastní dcera manželů Weasleyových, seděla se svými bratry Fredem a Georgem v kolejní místnosti. Probírali zrovna objednávky pro svůj obchod a taky pokusy na studentech.

"Včera večer jsem zkoušela na jedné prvačce ty Buclatý bonbony. A myslím, že tentokrát jsme to dokonale vychytali! Ztloustla nejméně o dvojnásobek. Pak začala brečet, tak jsem ji strčila pět galeonů a zmizela. Ještě bychom měli dopilovat ty, který jí toho zbavěj, jinak asi moc šťastná nebude." Rozesmáli se všichni najednou.

Hermiona Grangerová k nim zvedla hlavu a spřáhla je nepříjemným pohledem. "Je to od vás dětinský! Takhle využívat malé děti, ti přistoupějí na všechno za co jim nabízíte peníze!" řekla káravým hlasem.
Sarah se na svou kamarádku a též i prefektku v jedné osobě sladce usmála. "A o to právě jde. My si to potřebujeme na někom vyzkoušet než to dáme do prodeje."

Pak se zvedla na nohy a ukázala na svoje štíhle břicho. "A svou postavu si tím ničit nehodlám, nesmím být tlustější než náš všemi milovaný Sírius, to byla s ním sázka." Zašklebila se zatím co dvojčata se za jejími zády začali opět chechtat.
Otevřeli se dveře a do společenské místnosti přišel Harry s Ronem, kteří nadávali svými nepoddivnějšími nadávkami.

"To je hrozná baba prašivá, kudrnochlupátá ta Umbrižová! Ztrhla Nebelvíru dvacet bodů za to, že mi omylem spadlo vajíčko na zem!" prskal Ron zatím co Harrymu cukali koutky. "No omelet to zrovna nebylo, když jsi to vajíčko po mě hodil"
"Dokážu si to živě představit" ozval se povědomí hlas.

Všichni sebou trhli a zadívali se do krbu odkud hlas zněl. Byl to Sirius Black, Harryho kmotr, který se na ně vesele šklebil. Sarah se rozhlédla kolem sebe, jestli není někdo v kolejní místnosti s nimi. Pak se všichni nahrnuli ke krbu.
"Ahoj!" Zvolali najednou.
"Jak dlouho tu jsi?" Byla první otázka, která Sar vyklopila.

Tichošlápech se stále usmíval. "Od tlustý holčičky, která plakala." Sarah zčervenala.

- On slyšel to co jsem o něm řekla! - pomyslela si.

Při pohledu na Sarah se Fred, George, Hermiona a Sirius začali hrozně smát, zatím co Harry s Ronem se tvářili nechápavě. "Doufám, že jsem všemi milovaný Sirius! I když vaše mamka si zřejmě nemyslí!" smál se.

"Nevím jestli to víte, ale Vánoce budete asi trávit ve Hlavním štábu" rozzářil se najednou.

"Super!!!" vykřikli Sarah s Harrym najednou a ostatní se též přidali.
"Tak fajn, já už budu muset jít koupit nějaký vánoční stromeček. Tak nazdár!" rozloučil se. "Snad mě Ti mudlové nesežerou, když tak je pokoušu jako Čmuchal!" dodal a pak zmizel.


O pár dní později.


Dvě černovlasý osoby se honili kolem stolu, byli to samozřejmě Sirius a Sarah, kdo taky jiný. Ostatní kolem nich se tím velice bavili, není to totiž poprvé a ani naposledy, popravně řečeno - je to tak skoro celý den, když jsou ti dva spolu. Pošuk Moody seděl u stolu a cukali mu též koutky úst. "Hele vy dva, za chvíli přijde Brumbál a začne porada" upozornil je.

Sarah na to hned křikla: "To ho ještě stihnu dohonit a z lechtat ho!"

Molly Wealeyová otevřela dveře do kuchyně a vešla dovnitř, Sirius toho ihned využil a vyběhl jimi a běžel dolu po schodech do jedné místnosti, která pravděpodobně dříve sloužila jako pracovna. Sarah hned běžela za ním a nevnímala řeči své matky, že se chovají jako malé děti, ani to že Brumbál stál u vchodových dveří do domu a jen užasle zíral a pak vyprskl smíchy.

V pracovně se děli věci, že by i na Bradavické strašidlo Protivu toho bylo moc. Létali knihy vzduchem, papíry a pera. Jak sám řekl Sírius, jeho otec tu stejně měl samé krámy.

Sarah byla rozběhlá a ani nevnímala jak běží, měla jediný cíl - chytit ho. Tichošlápek se mezi tím schoval za pohovku a čekal až kolem ní Sar poběží. Stalo se tak - Sarára běžela kolem, Sirius ji chytil kolem pasu ze zadu.

"A už Tě nepustím." Smál se štěkavým smíchem, začal ji lechtat po celém těle. Dívka pochopila, že je v pasti. Smála se na celý kolo, až jí z očí stékali slzy, byla už celá červená. "Ne prosím, už-ž-ž- b-ud-ůůů hodn-náááá!"

Sírius při jejím překvapením opravdu přestal, ale seděl na jejích nohách a nevypadalo to, že by se měl k tomu aby se zvednul. Ještě asi pět minut se smáli jako šílenci.

"Nebudeš jim chybět na poradě? Určitě jsou hróóózně nešťastný, že tam nejsi!" řekla ironicky protáhle.

"A Ty jim zase nahoře moc asi nechybíš, když Tě ani nehledají. Nebo si usmysleli, že takovouhle opici nemá ani cenu hledat?" odpověděl její věznitel se smíchem.

Sarah se kolem sebe se snažila kopat a máchat rukama, až ze sebe Siriuse opravdu shodila.

Teď oba dva leželi na zemi a opět se smáli jak pominutí. "Tak opici!?" začala Delwansová pro změnu lechtat Tichošlápka, sedla si na něj stejně jako před tím on, měla však smůlu, že by silnější.

Překulil se a Sarah uvěznil pod sebou. Obličeje měli teď děsně u sebe, že se skoro dotýkali nosem.

"Tak co ty moje opice?" rejpl si Black.

"Tvoje opice?" řekla s úsměvem Sar a koukla mu do jeho krásných šedých očí, v hlavě měla najednou úplně vymeteno, všechny myšlenky byli fuč. Nevěděla co to s ní je.

Tichošlápech její pohled opětovat, díval se do jejích zářivě modrých očí, ve kterých pláli veselé plamínky.

Pomalu se k ní přibližoval svými krásnými plnými rty, už, už, už se skoro dotkli se Sařinými, nebýt toho že někdo hlasitě zaklepal na dveře.

"Siriusi, už jste se dostatečně z lechtali? Já jen, že to bylo slyšet až do kuchyně, pojď už na poradu!" zazněl Remusův hlas plný pobavení.

Obě osoby na zemi sebou trhli a zadívali se ke dvěřím, pak se zadívali na sebe a tvářili se zmateně.

"U-žž jdu, za chvíli jsem tam." odpověděl Remusovi.

Sirus se Sarah se zvedli z podlahy, ještě se na sebe podívali a jen se usmáli.

Vyšli z pracovny, Sarah zamířila do svého pokoje, kde si lehla na postel a snažila si uspořádat myšlenky. Zatím co Sirius šel s úsměvem do kuchyně, kde se na něj všichni okamžitě otočili.

"Vy dva pohromadě, to je horší než celá Nebervírská kolej." neodpustil si Brumbál s úsměvem. "Tak snad už konečně můžeme začít."