2. kapitola - Vše stejně, ale i trochu jinak

11. června 2013 v 16:55 | Isabel

Další kapitola na světě. Doufám, že se bude líbit. Prosím o komentáře a názor. Díky :)

Isabela nastoupila do vlaku. Nenamáhala se ani rodičům zamávat a šla dál po chodbičce táhnoucí za sebou kufr.
- konečně si budu moct dělat, co chci. Bez rodičů. -

Jak tak procházela, všímala si, že jsou všechna kupé už obsazený. Jedno na konci vlaku však nebylo. Seděl tam jen jeden černovlasý kluk s brýlemi. Otevřela a podívala se na chlapce s úsměvem.

"Ahoj, máš tu volno? Všude jinde je narváno." pronesla.

Chlapec nejistě přikývl a odpověděl: "Jasně, klidně."

Nasoukala se do kupé i s kufrem, který s pomocí neznámého hocha dostala do přihrádky na zavazadla. Pak se Is posadila naproti němu a usmála se.

"Já jsem Harry, a Ty?" pověděl černovlasý kluk před ní.

"Já ne" uculila se.

"Aha, takže vtipálek" zasmál se Harry.

"Jasně, bez humoru by se člověk zbláznil. Já jsem Isabella."

Jakmile to dořekla, otevřeli se dveře kupé znovu, stál v nich zrzavý kluk, kterého Isabel viděla na nádraží.

"Ahoj, můžu? Všude je plno." pověděl.

"No jasně!" odpověděli oba dva najednou, pak se na sebe podívali a začali se smát. Jak později zjistili, tak ten zrzavec se jmenoval Ron. Časté výbuchy smíchu je při cestě neminuli.

Otevřely se dveře už po třetí a v nich stála dívka s hnědými vlasy.

"Nechtěli byste náhodou třeba být zticha! Jste slyšet na celý vagon!" vyjela na ně.

Isabel se sebevědomě usmála "A víš, že ani nechtěli." odpověděla.

Holka se na ně koukla nepříjemným pohledem a pak zmizela. "Nějaká prvačka si bude hrát na prefektku. To se mi snad jen zdá" začala se černovláska smát.

Vlak začal zpomalovat, rozezněl se v kupé neznámý hlas: "Za chvíli budeme v Bradavicích, oblečte si uniformy a kufry nechce ve vlaku."

Vlak zastavil, všichni se začali tlačit ke dveřím. Harry, Ron a Isabel vystoupili a rozhlédli se kolem sebe, nasáli chladný večerní vzduch.

Nad hlavami se jim zakymácela lampa. Stál tam nějaký vysoký muž, který svým hlubokým hlasem svolával k sobě prváky. Šli k němu. "Jste všichni, paráda, za mnou!" prohlásil.

Klouzali a škobrtali za Hagridem dolů po nějaké příkré, úzké pěšině. Po obou stranách byla tak hustá tma, až si Is myslela, že tam musí být hustý les. Nikomu nebylo do řeči. Dokonce i ta hnědovláska, kterou potkali ve vlaku, mlčela.

"Za chvíli prvně uvidíte Bradavice" zavolal na ně Hagrid přes rameno, "jen co projdeme touhle zatáčkou" Hned na to zaznělo hlasité "Óóóóó´!"

Hustá pěšina náhle vyústila na břeh velkého černého jezera. Na vrcholu hory na protějším břehu se tyčil obrovský hrad s množství věží a hlásek a jeho okna zářila do nebe plného hvězd. "Každý do člunu po čtyřech!" křikl Hagrid a ukázal na loďky u břehu.

Harry si vlezl do jednoho člunu s Is, Ronem a hnědovláskou, která se představila jako Hermiona. Všechny flotily lodí vyrazili v před. Všichni mlčeli a upírali svůj zrak v před na krásný osvětlený hrad.

"Sehnout hlavy!" zařval Hagrid, jakmile první čluny dorazili k útesu, všichni se shýbli a loďky s nimi propluly clonnou břečťanu, za níž zel na přední straně útesu široký otvor. Všichni s námahou vystoupili a šli za Hagridem do hradu, ten je odvedl před velkou síň.

"Tak tady je máte, paní profesorko."

"Á, děkuji Hagride" odpověděla. Ona profesorka byla starší žena, s černými vlasy a ve smaragdově zeleném hábitu. Vypadala velice přísně a Harryho ihned napadlo, že by nebylo dobré dostat se s ní do sporu. Hagrid odešel.

"Vítejte v Bradavicích" řekla profesorka McGonagallová "Za chvíli projdete těmito dveřmi a připojíte se ke svým spolužákům, než se však usadíte, budete rozdělený do jednotlivých kolejí. Jmenují se Havraspár, Mrzimor, Nebelvír a Zmijozel. V těchto kolejích budete sedm let studovat. Budete jako jedna velká rodina, za každý úspěch dostanete body a naopak pak za každý porušení řádu o body přijdete. Na konci roku jedna kolej z největšího počtu bodů vyhraje školní pohár. Takže jsme připravení, pojďte za mnou."

Vešli do Velké síně, tuto místnost ozařovaly tisíce svící, jež se vznášely ve vzduchu nad čtyřmi dlouhými stoly, u kterých seděli všichni ostatní studenti. Stoly byli plně blyštivých zlatých talířů a číší. V čele byl další dlouhý stůl, za kterým seděli učitelé, a tam teď je profesorka odvedla žáky prvního ročníku, zůstali stát v řadě tváří tvář studentům. Isabel vzhlédla nahoru, především proto, aby unikla všem těm očím, které na ně upírali zrak. Uviděl sametově černý strop posetý hvězdami. Když se kouknul zase dolu, tak viděl, že profesorka stojí vedle malé stoličky, na které byl položený starý zaplánovaný klobouk, který z ničeho nic sebou trhnul a začal zpívat.

Zdá se vám, že jsem ošklivý -
myslete si, co chcete,
chytřejší klobouk, než jsem já,
na světě nenajdete.
Nechte si svoje buřinky
i své klobouky z plsti -
jsem moudrý klobouk z Bradavic,
jenž vám nic neodpustí.
Každému vidím do duše,
vím, z jakého je těsta -
nasaď si mě a řeknu ti,
kam povede tvá cesta.
Možná tě čeká Nebelvír,
kde mají chrabré srdce;
odvaha, klid a rytířskost
jdou u nich ruku v ruce.
Nebo tě čeká Mrzimor:
máš jejich mravní sílu,
jsou čestní a vždy ochotní
přiložit ruku k dílu;
či moudrý starý Havraspár,
pokud máš bystrou hlavu,
tam důvtipní a chápaví
vždy najdou čest a slávu.
Nebo to bude Zmijozel,
kde nastane tvá chvíle -
ti ničeho se neštítí,
by došli svého cíle.
Nasaď si mě a neboj se
(jen vlastní strach tě leká)!
Já, moudrý klobouk z Bradavic,
ti řeknu, co tě čeká!


Když dozpíval, tak celá síň začala tleskat. Klobouk se uklonil všem čtyřem stolům a pak zase nehybně ležel na stoličce.
Profesorka McGonagallová předstoupil před ně a v ruce držela dlouhý svitek pergamenu.

"Až přečtu vaše jména, předstoupíte sem. Nasadíte si klobouk a sednete si na stoličku. Počkáte, dokud vás klobouk nezařadí a pak si půjdete sednout ke stolu příslušné koleje."

"Abbottová, Hannah!" z řady vystoupila malá blonďatá dívka s ustrašeným obličejem. Nasadila si kloubouk a po chvíli - MRZIMOR!
"Bonesová, Susan" - "MRZIMOR!"
"Boot, Terry"- "HAVRASPÁR"
"Brocklehurstová, Mandy" -"HAVRASPÁR"
"Brownová, Levandule" - "NEBELVÍR
"Bullstrodeová, Millicent" -"ZMIJOZEL"

"Delwansová, Isabella" vyřkla profesorka a černovláska, která stála vedle Harryho, najednou ztuhla. Pomalým krokem vystoupila z řady a přešla ke stoličce, nasadila si klobouk a sedla si. Najednou se jí v hlavě ozval hlásek:
"Ale, ale další z rodu Delwansů, kteří tradičně chodí do Zmijozelu, ale ty mi nepřijdeš jako oni. Jsi v něčem jiná."
- Prosím, já nechci do Zmijozelu, kam kolik je né tam! -
"Víš to určitě, maminka s tatínkem se budou zlobit. Budou hodně naštvaný."
- Kašli na moje rodiče! Prosím Zmijozel ne! -
"Paráda! Ať je to tedy - NEBELVÍR!"

Poslední slovo vykřikl na hlas. Najednou to v síni zašumělo. Všechny oči byli udiveně upřený na ni. Dokonce i profesorka McGonagallová ztratila hlas a jen zírala. Isabel si s úsměvem od ucha k uchu sundala klobouk a vydala se k Nebelvírkému stolu. Najednou všichni v červeném začali bouřlivě tleskat.

Zařazovaní pokračovalo.

"Finch-Fletchley, Justin" - "MRZIMOR"
"Finnigan, Seamus" - "NEBELVÍR"
"Grangerová, Hermiona" - "NEBELVÍR"
... tak to pokračovalo dál a dál ...
"Potter, Harry" síní to opět zašumělo "NEBELVÍR"

"Weasley, Ronald" - "Nebelvír"
Když zařadili do kolejí i poslední žáky tak Brumbál povstal - "Dejte si do nosu!" mávl rukou a na stolech se objevila hromada jídla!

1. kapitola / 2. kapitola / 3.kapitola

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 °Alex °Alex | Web | 22. srpna 2013 v 8:49 | Reagovat

Pekná poviedka, je celkom zaujímavá :). Som Slizolinčanka, takže ma trochu mrzí, že neskončila v Slizoline :D. Ale čo už :D.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama