Červen 2013

Zapomenutá láska

19. června 2013 v 21:33 | Misa

Kde to jsem? Co je to za místo… moje… moje břicho. Cítím se tak… lehká ale nemůžu se zvednout.

Moje ruka… Je… Červená? Mé břicho, taky je červené. Je to krev.

Stratila jsem hodně krve, ležím v kaluži MÉ krve. Nikdo, ani on tu není. Jsem tu jen já…

"Lenko? Lenko!! Vstaň!"

Co to je za hlas? Kdo mě to volá?

"Jsi v pohodě? Lenko?! Promluv na mě!"

Nevidím ho. Ztratila jsem moc krve. Nemůžu mluvit, aspoň se ho dotknu. Jenom dotyk.

"Lenko… nezavírej oči." Cítím, jak na mou tvář padají slzy toho člověka, cítím, jak na mé rty někdo dýchá. Cítím, jak mě někdo políbil.

"Miluju tě, Lenko… Prosím neodcházej." Jeho hlas je zoufalí, jak moc chci vidět jeho tvář. Ani odpovědět člověku, který mě miluje, nemůžu odpovědět. Chci… chci se zeptat kdo to je. Musím ho vidět, aspoň na malou chvíli.

"Lenko? Slyšíš mě?! Já tě MILUJU!" Zoufale na mě volá… nemůžu se vůbec hýbat. Mé tělo odmítá spolupracovat.

Oči… Musím je otevřít. Když je otevřu, vidím hnědé oči… jsou tak blízko.

"Dívej, Lenko! Dokážeš to! Neodcházej." Dále… vlasy… jsou… blond.

"Jak…" Vykašlu krev. Ucítila jsem, jak mi s každým písmenem píchne u srdce.

"Dopo…Lenko! Dopověz to…!" Musím. Kdo to je? Vidím ho, ale… rozmazaně.

Když se zaposlouchám, moje srdce pomalu zpomaluje.

"Kdo…" Bolí to "…jsi…" Opět musím zavřít oči a vykašlu krev.

"To jsem já! Neville! Lenko…vydrž!" Po mé tváři mi tečou jeho slzy.

"Ne…neplač." Nepamatuju si ho…za rána do hlavy. Bolí mě hlava…a to není to nejhorší.

"Lenko…" Pohladí mě po tváři…jak pro něho musí být těžké. Nevím proč ale, něco, něco cítím.

Né fyzicky, uvnitř. Né… není to ta bolest břicha. Bolí to u srdce… mám pocit jako bych toho člověka milovala. Ale, já si ho nepamatuju….


Autor: Misa

Pobertovská přísloví

13. června 2013 v 17:39 | Isabel

  1. Co nechceš, aby Remus činil tobě, nečiň ty jemu - aneb kousat se nevyplácí.
  2. Jak se do Zapovězeného lesa na vlkodlaka volá, tak se ze Zapovězeného lesa vlkodlak ozývá.
  3. Komu se nelení, tomu se James jelení.
  4. Komu není rady, tomu je kaktus.
  5. Nechval Rema před úplňkem.
  6. Remus je nejlepší kuchař.
  7. Kam nechodí slunce, tam chodí Remus.
  8. Ranní ptáče určitě není Sirius.
  9. Neříkej hop, dokud Sirius nepřeskočil, protože tě pak do toho potoka shodí.
  10. Remus-stříbro, Sirius-zlato
  11. Kdo se směje naposled, ten je Petr Pettigrew. Protože má dlouhé vedení.
  12. Co může Remus udělat dnes, neodkládej na zítřek.
  13. Tichý Remus břehy mele.
  14. James nepadl daleko od stromu, pod kterým seděla Lily. Ve skutečnosti jí spadl na klín.
  15. Mnoho psů, Tichošlápkova smrt. On chce být jediný.
  16. Remus moudřejší večera.
  17. Co se v mládí Remus naučí, ve stáří Sirius jako když najde.
  18. Dvakrát měř, jednou Snapea seřež.
  19. Kdo Snapeovi jámu kopá, nikdy do ní nespadne. Protože kopat jámu Snapeovi je bohulibý čin.
  20. Mezi Poberty James Potter králem.
  21. Žádný učený Remus z nebe nespadl - to jsme ho naučili my.
  22. Kolik Pobertů znáš, tolikrát jsi člověkem.
  23. Pod svícnem bývá Remus a učí se tam.
  24. Malé krysy taky krysy.
  25. Tak dlouho se chodí se džbánem pro máslový ležák, až vás Remus nachytá.
  26. Bez Siria nejsou koláče. Někdo do toho Medového ráje musí.
  27. Lepší Lupin v hrsti, než zbytek Pobertů na střeše. (McGonnagalové heslo)
  28. Ve víně je pravda a v lihu je Sirius.
  29. Remus nad zlato. Zvlášť když je před zkouškami.
  30. Dobrý James pro Lily přes plot skočí.
  31. Starého Siria novým kouskům nenaučíš.
  32. Sirius hory přenáší - nebo si to aspoň myslí.
  33. Petr má krátké nohy a daleko neujde. Fakt.
  34. Potrefený Sirius se vždycky ozve.
  35. McGonnagalová Záškodníkům nevěří.
  36. Není na světě Remus ten, aby se zavděčil učitelům všem.
  37. Víc Pobertů víc ví.
  38. V jednoduchosti je Petr.V Siriovi je krása.
  39. Věř a Pomfreyová tvá tě uzdraví.
  40. Kdo dřív přijde, toho Sirius zmele. Zvlášť pokud je to Snape.
  41. I mistr Sirius se někdy utne. Kdo si počká, ten se trestu dočká.
  42. Proti vlkodlakům žádný dišputát.
  43. I dobrého Poberty moc škodí.
  44. Slovo dělá Pobertu.
  45. Nikdy neříkej "Já za nic nemůžu." Sirius to na tebe stejně svede.
  46. Péťa smrdí. Vážně.
  47. Lily kvete v každém věku.
  48. Kdo nic nedělá, stejně dostane trest. (Removo heslo)
  49. Věrný pes a Sirius se nikdy neztratí.
  50. Snapeovo oko za Siriův zub.
  51. Na hrubého Snapea těžká lopata.
  52. Nové koště dobře létá.
  53. Kdo uteče, ten je Petr.
  54. Nejlepší obranou je vlkodlak.
  55. Vrána k vráně sedá, pes vlkodlaka hledá.
  56. Nic netrvá na světě věčně, ani láska k jedné Lily. Aspoň Sirius v to doufá.
  57. Bez galeonů ke Třem košťatům nelez.
  58. Vlkodlaci přinášejí štěstí. (Siriovo oblíbené heslo)
  59. Účel světí veškeré nedovolené prostředky.
  60. Láska prochází Siriem. A Petr asi žaludkem.
  61. Poberta svého štěstí strůjcem.
  62. Petrovi není shůry dáno a v apatyce taky rozhodně nekoupí.
  63. McGonnagalová není doma, Pobertové mají pré. Ale to mají i když doma je.
  64. Pro jednu Lily slunce nesvítí, ale povídejte to Jamesovi.
  65. O Pobertech jen dobře. Pro jistotu.
  66. Co je proti školnímu řádu, to se počítá.
  67. Podej vlkodlakovi prst a ukousne ti ruku. (Snapeovo přísloví)
  68. Když dva dělají totéž, jsou to Sirius s Remem.
  69. Sekerou okno neumyješ, ale můžeš ji zarazit Snapeovi do hlavy.
  70. Co není v Petrovi, je ve všech ostatních.
  71. Nevstoupíš dvakrát do bradavického jezera, zvlášť jestli proti tobě oliheň něco má.
  72. Stará Lily nerezaví. Ale tohle ANI NÁHODOU neříkejte Jamesovi. Ten si myslí, že bude pořád mladá.
  73. I na Pobertu jednou dojde. (McGonnagalové heslo)
  74. Kolik Pobertů, tolik rozumu.
  75. Kdo hledá, vlkodlaka najde.
  76. Vlkodlak a pes se mohou líbat, ale kde je přátelství? ( původně Kočka a pes…. )
  77. Všude dobře, v Bradavicích nejlépe.
  78. Sirius nikdy nespí.
  79. Nemaluj Snapea na zeď. Ta zeď za to nemůže.
  80. Člověk míní, Sirius mění.
  81. Kdo se moc ptá, moc se dozví. Zeptejte se Snapea.
  82. Není Siria bez Jamese.
  83. Není Rema bez Siria.
  84. Není Jamese bez Rema.
  85. Zdi mají uši. A obrazy pusu.
  86. James a Lily se přitahují. (Jamesovo oblíbené heslo)
  87. Snape za osmnáct, Malfoy bez dvou za dvacet.
  88. V nouzi poznáš přítele a v přítelovi vlkodlaka. Ale to nevadí.
  89. Kam nemůže čert, nastrčí Jamese.
  90. Pobertů sliby - chyby.
  91. Na každém Siriově šprochu pravdy trochu. Ale fakt jenom trochu.
  92. Důvěřuj, ale Záškodníka prověřuj. Vždycky.
  93. Zadarmo ani Remus nehrabe. Musíte ho uplatit čokoládou.
  94. Nejde-li vrba k Snapeovi, musí jít Snape pod vrbu.
  95. Když je Lily unavená, sedne si i na vola. Ale to taky Jamesovi neříkejte. Asi by pak z něho byl schizofrenní maniak.
  96. Siriovi štěstí přeje. Většinou.
  97. James růže přináší. Ale jenom Lily. A ta je nechce. To je pech.
  98. Kámen zůstane kamenem, dub dubem a Snape volem. Kuj železo, dokud je James žhavý. (lehce nepočestné heslo ]:>))
  99. Sirius nezná mezí.
  100. Podla nosa poznáš Snapea. Nikdo jinej totiž takovej frňák nemá.
  101. Kdo se bojí, nesmí pod vrbu.
  102. Lily, drž se svého kopyta. (Sirius má někdy na Jamese pěkný názor J)
  103. Tichošlápek, který štěká, nekouše. Chce jen nadělat co největší rámus, jako obvykle.
  104. Kdo chce s Remem býti, musí s ním výti. Ale to pro mnohé není problém, viď, Siri.. viz o řádek výše.
  105. Čiň McGonnagalové dobře, trestem se ti odmění.
  106. Kůň je jednou hříbětem, Sirius dvakrát dítětem. A kdyby jenom dvakrát.
  107. Dlouhé vlasy, krátký rozum.
  108. Sirius je toho zářným důkazem. (Removo oblíbené heslo)
  109. Když se dva perou, Petr se směje, a potom mu někdo dá přes hubu.
  110. Kdo chce kam, pomozme mu pod vrbu.
  111. Kdo chce Siria bít, hůl si vždycky najde.
  112. Tak dlouho hledá správného muže, až si vezme Jamese.
  113. Tichošlápkův štěkot na měsíc neplatí. Jenom na Rema.
  114. Siriovi ocas nenarovnáš. Ehm.
  115. Setkání s Jamesem předchází pád do vody.
  116. Removi napověz, Snapea kopni. Ale Remus stejně vždycky všechno ví.
  117. Kdo pozdě chodí, McGonnagalová mu škodí.
  118. Ptáka poznáš po peří, vlkodlaka po tvaru ocasu a zorniček, Snapea po nose, Siria po vlasech….
  119. Co je šeptem, to je se Pobertou.
  120. Jaký Sirius, takový pes.
  121. Potmě každá kočka McGonnagalová.
  122. Případně Norrisová.
  123. Nosit sovy do Bradavic. Nebo dříví do Zapovězeného lesa.Kentauři ho mají dost, věřte mi.
  124. Sirius je špatný rádce. Ale to dělá schválně.
  125. Kam James, tam neviditelný plášť. A pod ním většinou ještě Sirius.
  126. Darovanému psovi do očí nekoukej - mohl by to být Sirius.
  127. Humor je kořením Poberty.
  128. Spíš projde Sirius uchem jehly než Péťa zkouškami O.V.C.E.
  129. Pozdě Pobertu honit.

Zdroj: Snapesblog.estranky.cz

Piš i ty!

13. června 2013 v 16:27 | Isabel

Chceš přispět vlastní povídkou?

Napiš mi na email: Delwansarah@seznam.cz

Do emailu napiš:

Název povídky -
Přezdívku -
Případně popis děje povídky -


Povídka bude zveřejněna na tomto blogu pod Tvou přezdívkou.

Pravidlo je, že to musí být Tvá vlastní povídka a ne odněkud zkopírovaná.


Témata:

Harry Potter
Pobertové
Smrtijedi
Voldemort

2. kapitola - Vše stejně, ale i trochu jinak

11. června 2013 v 16:55 | Isabel

Další kapitola na světě. Doufám, že se bude líbit. Prosím o komentáře a názor. Díky :)

Isabela nastoupila do vlaku. Nenamáhala se ani rodičům zamávat a šla dál po chodbičce táhnoucí za sebou kufr.
- konečně si budu moct dělat, co chci. Bez rodičů. -

Jak tak procházela, všímala si, že jsou všechna kupé už obsazený. Jedno na konci vlaku však nebylo. Seděl tam jen jeden černovlasý kluk s brýlemi. Otevřela a podívala se na chlapce s úsměvem.

"Ahoj, máš tu volno? Všude jinde je narváno." pronesla.

Chlapec nejistě přikývl a odpověděl: "Jasně, klidně."

Nasoukala se do kupé i s kufrem, který s pomocí neznámého hocha dostala do přihrádky na zavazadla. Pak se Is posadila naproti němu a usmála se.

"Já jsem Harry, a Ty?" pověděl černovlasý kluk před ní.

"Já ne" uculila se.

"Aha, takže vtipálek" zasmál se Harry.

"Jasně, bez humoru by se člověk zbláznil. Já jsem Isabella."

Jakmile to dořekla, otevřeli se dveře kupé znovu, stál v nich zrzavý kluk, kterého Isabel viděla na nádraží.

"Ahoj, můžu? Všude je plno." pověděl.

"No jasně!" odpověděli oba dva najednou, pak se na sebe podívali a začali se smát. Jak později zjistili, tak ten zrzavec se jmenoval Ron. Časté výbuchy smíchu je při cestě neminuli.

Otevřely se dveře už po třetí a v nich stála dívka s hnědými vlasy.

"Nechtěli byste náhodou třeba být zticha! Jste slyšet na celý vagon!" vyjela na ně.

Isabel se sebevědomě usmála "A víš, že ani nechtěli." odpověděla.

Holka se na ně koukla nepříjemným pohledem a pak zmizela. "Nějaká prvačka si bude hrát na prefektku. To se mi snad jen zdá" začala se černovláska smát.

Vlak začal zpomalovat, rozezněl se v kupé neznámý hlas: "Za chvíli budeme v Bradavicích, oblečte si uniformy a kufry nechce ve vlaku."

Vlak zastavil, všichni se začali tlačit ke dveřím. Harry, Ron a Isabel vystoupili a rozhlédli se kolem sebe, nasáli chladný večerní vzduch.

Nad hlavami se jim zakymácela lampa. Stál tam nějaký vysoký muž, který svým hlubokým hlasem svolával k sobě prváky. Šli k němu. "Jste všichni, paráda, za mnou!" prohlásil.

Klouzali a škobrtali za Hagridem dolů po nějaké příkré, úzké pěšině. Po obou stranách byla tak hustá tma, až si Is myslela, že tam musí být hustý les. Nikomu nebylo do řeči. Dokonce i ta hnědovláska, kterou potkali ve vlaku, mlčela.

"Za chvíli prvně uvidíte Bradavice" zavolal na ně Hagrid přes rameno, "jen co projdeme touhle zatáčkou" Hned na to zaznělo hlasité "Óóóóó´!"

Hustá pěšina náhle vyústila na břeh velkého černého jezera. Na vrcholu hory na protějším břehu se tyčil obrovský hrad s množství věží a hlásek a jeho okna zářila do nebe plného hvězd. "Každý do člunu po čtyřech!" křikl Hagrid a ukázal na loďky u břehu.

Harry si vlezl do jednoho člunu s Is, Ronem a hnědovláskou, která se představila jako Hermiona. Všechny flotily lodí vyrazili v před. Všichni mlčeli a upírali svůj zrak v před na krásný osvětlený hrad.

"Sehnout hlavy!" zařval Hagrid, jakmile první čluny dorazili k útesu, všichni se shýbli a loďky s nimi propluly clonnou břečťanu, za níž zel na přední straně útesu široký otvor. Všichni s námahou vystoupili a šli za Hagridem do hradu, ten je odvedl před velkou síň.

"Tak tady je máte, paní profesorko."

"Á, děkuji Hagride" odpověděla. Ona profesorka byla starší žena, s černými vlasy a ve smaragdově zeleném hábitu. Vypadala velice přísně a Harryho ihned napadlo, že by nebylo dobré dostat se s ní do sporu. Hagrid odešel.

"Vítejte v Bradavicích" řekla profesorka McGonagallová "Za chvíli projdete těmito dveřmi a připojíte se ke svým spolužákům, než se však usadíte, budete rozdělený do jednotlivých kolejí. Jmenují se Havraspár, Mrzimor, Nebelvír a Zmijozel. V těchto kolejích budete sedm let studovat. Budete jako jedna velká rodina, za každý úspěch dostanete body a naopak pak za každý porušení řádu o body přijdete. Na konci roku jedna kolej z největšího počtu bodů vyhraje školní pohár. Takže jsme připravení, pojďte za mnou."

Vešli do Velké síně, tuto místnost ozařovaly tisíce svící, jež se vznášely ve vzduchu nad čtyřmi dlouhými stoly, u kterých seděli všichni ostatní studenti. Stoly byli plně blyštivých zlatých talířů a číší. V čele byl další dlouhý stůl, za kterým seděli učitelé, a tam teď je profesorka odvedla žáky prvního ročníku, zůstali stát v řadě tváří tvář studentům. Isabel vzhlédla nahoru, především proto, aby unikla všem těm očím, které na ně upírali zrak. Uviděl sametově černý strop posetý hvězdami. Když se kouknul zase dolu, tak viděl, že profesorka stojí vedle malé stoličky, na které byl položený starý zaplánovaný klobouk, který z ničeho nic sebou trhnul a začal zpívat.

Zdá se vám, že jsem ošklivý -
myslete si, co chcete,
chytřejší klobouk, než jsem já,
na světě nenajdete.
Nechte si svoje buřinky
i své klobouky z plsti -
jsem moudrý klobouk z Bradavic,
jenž vám nic neodpustí.
Každému vidím do duše,
vím, z jakého je těsta -
nasaď si mě a řeknu ti,
kam povede tvá cesta.
Možná tě čeká Nebelvír,
kde mají chrabré srdce;
odvaha, klid a rytířskost
jdou u nich ruku v ruce.
Nebo tě čeká Mrzimor:
máš jejich mravní sílu,
jsou čestní a vždy ochotní
přiložit ruku k dílu;
či moudrý starý Havraspár,
pokud máš bystrou hlavu,
tam důvtipní a chápaví
vždy najdou čest a slávu.
Nebo to bude Zmijozel,
kde nastane tvá chvíle -
ti ničeho se neštítí,
by došli svého cíle.
Nasaď si mě a neboj se
(jen vlastní strach tě leká)!
Já, moudrý klobouk z Bradavic,
ti řeknu, co tě čeká!


Když dozpíval, tak celá síň začala tleskat. Klobouk se uklonil všem čtyřem stolům a pak zase nehybně ležel na stoličce.
Profesorka McGonagallová předstoupil před ně a v ruce držela dlouhý svitek pergamenu.

"Až přečtu vaše jména, předstoupíte sem. Nasadíte si klobouk a sednete si na stoličku. Počkáte, dokud vás klobouk nezařadí a pak si půjdete sednout ke stolu příslušné koleje."

"Abbottová, Hannah!" z řady vystoupila malá blonďatá dívka s ustrašeným obličejem. Nasadila si kloubouk a po chvíli - MRZIMOR!
"Bonesová, Susan" - "MRZIMOR!"
"Boot, Terry"- "HAVRASPÁR"
"Brocklehurstová, Mandy" -"HAVRASPÁR"
"Brownová, Levandule" - "NEBELVÍR
"Bullstrodeová, Millicent" -"ZMIJOZEL"

"Delwansová, Isabella" vyřkla profesorka a černovláska, která stála vedle Harryho, najednou ztuhla. Pomalým krokem vystoupila z řady a přešla ke stoličce, nasadila si klobouk a sedla si. Najednou se jí v hlavě ozval hlásek:
"Ale, ale další z rodu Delwansů, kteří tradičně chodí do Zmijozelu, ale ty mi nepřijdeš jako oni. Jsi v něčem jiná."
- Prosím, já nechci do Zmijozelu, kam kolik je né tam! -
"Víš to určitě, maminka s tatínkem se budou zlobit. Budou hodně naštvaný."
- Kašli na moje rodiče! Prosím Zmijozel ne! -
"Paráda! Ať je to tedy - NEBELVÍR!"

Poslední slovo vykřikl na hlas. Najednou to v síni zašumělo. Všechny oči byli udiveně upřený na ni. Dokonce i profesorka McGonagallová ztratila hlas a jen zírala. Isabel si s úsměvem od ucha k uchu sundala klobouk a vydala se k Nebelvírkému stolu. Najednou všichni v červeném začali bouřlivě tleskat.

Zařazovaní pokračovalo.

"Finch-Fletchley, Justin" - "MRZIMOR"
"Finnigan, Seamus" - "NEBELVÍR"
"Grangerová, Hermiona" - "NEBELVÍR"
... tak to pokračovalo dál a dál ...
"Potter, Harry" síní to opět zašumělo "NEBELVÍR"

"Weasley, Ronald" - "Nebelvír"
Když zařadili do kolejí i poslední žáky tak Brumbál povstal - "Dejte si do nosu!" mávl rukou a na stolech se objevila hromada jídla!

1. kapitola / 2. kapitola / 3.kapitola


1. kapitola - Vše stejně, ale i trochu jinak

10. června 2013 v 20:31 | Isabel


Rozhodla jsem se, že začnu psát povídky. Spoustu jsem jich už přečetla a tak jsem chtěla i já něco zkusit napsat.
Povídka je z dob Harryho Pottera - první ročník. Prosím o komentáře a názor. Děkuji, Isabel.


Venku za okny panovala ještě noc, která se ovšem postupem času začala vzdávat a slabé sluneční paprsky se snažily přes zatažené závěsy pronikat do malé místnosti, v níž se nacházela jedna postel, ve které ležela černovlasá dívka. Všude panovalo ticho jen onen zlatý kotouč, pomalu se šplhajíc na oblohu, dával znát, že začíná nový den. Pro někoho to je den jako každý jiný, ale pro jiné je to zvláštní událost, na kterou se těšili jedenáct let. Bylo 1. září.

Najednou se rozlétly dveře a do interiéru pokoje vstoupila malinkatá skřítka, vysoká asi 50 centimetrů, uši ji pláli kolem obličeje. Rozhlédla se velkýma modrýma očima, přešla celý pokoj až k posteli.

"Slečno Isabelo Delwansová, prosím vstávejte…" pronesla pisklavým hláskem.

Jako vždy se v posteli zahýbal černý chuchvalec, což byli vlasy, odpovědí bylo jen nesouhlasné zabručení, ona dívka si přitáhla peřinu ještě blíž k obličeji.

Skřítka se nervózně podívala ke dveřím, moc dobře věděla, že se její paní bude zlobit, pokud nesplní příkaz, který zněl: "okamžitě ji vzbuď."

Zkusila to ještě jednou: "Prosím, slečno, vstávejte. Dnes přeci máte poprvé jet do školy."

Tato metoda zabrala velmi rychle. Dvě krásné šedé oči, jako bouřkové mraky se otevřeli, dívka se vymrštila z postele jako blesk.

"Škola! Dnes jedu do školy!" pronesla svým pevným medovým hlasem.

Na tváři se jí objevil úsměv od ucha k uchu. Bella vždy se skřítkou Riri vycházela velmi dobře. Byla to jediná kamarádka a normální obyvatel tohoto domu s kým si mohla promluvit. Riri se na Bellu uculila a odešla z pokoje.

Černovláska si ustlala postel - i když se tomu moc ustlaná postel říkat nemohlo. Kufr měla otevřený a připravený u zdi, zbývalo jí tam naházet ještě pár věcí. Vzala knihy, které měla pod postelí - šlo převážně o mudlovskou literaturu - hodila je kufru a zavřela jej. Přešla ke své skříni a oblékla si červené letní šaty.

Dlouze do noci přemýšlela, co si má vzít na sebe, jelikož nemá žádné mudlovské věci a rodiče to rozhodně neschvalují.
Nechtěla, aby na ni všichni na nádraží civěli. Její rodina byla čistokrevná a (aspoň v ohledu jejích rodičů) velice vážená, nesnášela mudli, mudlovský šmejdy a tak podobně.

Bella byla jiná, prakticky ve všech ohledech, až na vzhled, což jí velmi štvalo. Ve všech lidech viděla, ať to byli mudlové a nebo čarodějové, člověka jako každého jiného. Nerozlišovala to. Často si přála být radši mudlou než mít za matku a otce takové lidi jako byli její rodiče.
Rozeběhla se do koupelny, kterou měla hned vedle svého pokoje. Vyčistila si zuby, učesala se a umyla.

Duševně se začala připravovat, že uvidí svou přísnou matku a hrozného otce. Odhodlala se.

Otevřela dveře a vyšla na chodbu, seběhla schody a nasadila v obličeji kamenný, bezcitný výraz.

Otevřela dveře do kuchyně a vešla. U stolu už na ni čekali. Její matka byla černovlasá přísně a ledově vypadající žena v kouzelnickém, společensky vypadajícím hnědém hábitu. Muž vypadal podobně jako jeho žena, černé vlasy, v obličeji kamenný výraz.

"Dobré ráno, matko a otče." pronesla jejich dcera a usedla ke stolu co nejdál od svých rodičů. Její matka se nadechla a začal velmi dlouhý proslov, který Bells čekala.

"Isabelo, je ti už jedenáct let a dnes nastává dne, kdy pojedeš do Bradavic."

-To mi teda říkáš novinku, máti- pomyslela si oslovená dívka.

"S otcem doufáme, že se jako každý z nás dostaneš do Zmijozelu! Varuji tě! Jestli budeš v nějaké koleji s těmi mudlovskými šmejdy a krvezrádci tak si nepřej přijet domů!" zvýšila na ni matka hlas. Hlavou pokynula, aby se začalo snídat.

Po tom co se všichni najedli se a přesunuli ke krbu. Jejich domácího skřítka přinesla Bellin kufr dolů. Když majitelka kufru viděla jak se s ním Riri tahá, tak zalitovala, že si ten kufr nedonesla dolů sama.

Přesunuli se letaxovou sítí do Děravého kotle. Od tamtuď se vydali na nádraží Kings Kross. Jak Bella čekala, všichni se na ně otáčeli.

"Všichni na nás zírají, jako kdybychom si jeden den v roce nemohli obléct normální mudlovské oblečení." postěžovala si.
Její rodiče její stížnost naprosto ignorovali a šli dál.

Když prošli zdí mezi nástupištěm 9 a 10 ocitli se na nástupišti 9 a 3/4. Bylo tam rušno, rodiče se tam loučili se svými dětmi a poučovali je, jak se mají chovat. Všem bylo jasné, že jejich řeči vypustí ihned druhým uchem ven.

Její matka ji zatáhla do kouta na rohu onoho nástupiště. Prošli kolem zrzavé rodinky, malá holčička zrovna plakala a její bratři s úsměvem s ní žertovali.

Někteří lidi si je přeměřili nenávistnými pohledy. Isabell by se nejradši v tu chvíli propadla do země.
Koukli se na hodiny, bylo přesně 10:55.

Otec se nadechl.

"Takže abychom dokončili naši konverzaci doma… Očekáváme, že neposkvrníš náš rod a půjdeš do koleje příslušné tvé krvi - což je Zmijozel! Nebudeš se bavit s těmito krvezrádci a mudláky!" pronesl přísným ledovým hlasem.

"A ať si pro mě přijde čert, pokud půjdeš někam jinam!"

- Už aby to bylo. - pomyslela si dívka předním.

Zbývali už je dvě minuty. Isabela vzala do ruky kufr a rozloučila se s rodiči

"Nashledanou, matko a otče."

Pak se otočila a nastoupila do vlaku.

1. kapitola / 2. kapitola